Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď!/49

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď!/49

Seriál Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď! umožnil formulovat velmi podstatné teze týkající se základních otázek směřování dějin (nikoli jen lidských). Uveřejnil jsem jej v 34. díle. Několik předcházející dílů bylo věnována teoretickým předpokladům v oblasti kvantové mechaniky, everettovské interpretace mnohosvětovosti apod. Nyní se vracím k praktičtějším otázkám souvisejícím s pěstováním naší verze vize. Na čase je určité shrnutí závěrů týkajících se „vedlejšího produktu“, tj. toho, co přispívá k pěstování naší verze vize. Návazně mně AI nabídla dát model financování univerzit orientovaným na sociální kapitál. To, co z ní vylezlo, bylo tak hrozné (administrativní s obrovským prostorem pro vměšování parazitních zájmů), že jsem to chtěl hned zahodit. Pak jsem ale usoudil, že je dobré z osvětových důvodů prezentovat, jak je AI poplatná setrvačnému vidění, pokud ji ze stereotypů člověk nevyvede vhodně volenými otázkami. To bylo v předcházejícím díle. Nyní o tom, jak jsem AI „přitlačil“ k rozumnější odpovědi:

Já:

To je strašně moc administrativní. V současné době při současném prolobování univerzitní půdy by se to změnilo v nástroj pozičního investování. Co takhle: Financovat univerzitní vzdělání na principu přenesené ceny, tj. ať má každý možnost platit až z toho, co mu vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese a přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl. Tj. obdoba kdysi fungujícího australského systému HECS, MyRichUncle v USA či reformy navrhované v roce 2002 pro naši zemi Petrem Matějů (Zákon z měně financování na vysokých školách navrhovatelů Matějů a Mihalčinová).

AI:

To, co navrhuješ, není administrativní model, ale ekonomický mechanismus, který eliminuje poziční investování, eliminuje byrokracii, eliminuje falešné incentivy a zároveň přirozeně podporuje perspektivní přístup (rozvoj metaschopností, sítí, týmů). A hlavně: je to jediný model financování, který je kompatibilní s tvou teorií investičních příležitostí 2. řádu.

Financování univerzit na principu přenesené ceny jako nástroj rozvoje sociálního kapitálu

Současné modely financování univerzit jsou založeny na administrativních ukazatelích, které mají jen slabou nebo žádnou vazbu na skutečnou efektivnost vzdělávacího procesu. Financování podle počtu studentů, počtu publikací, počtu grantů či jiných formálních výkonů vede k pozičnímu investování, k hypertrofii administrativy a k retardačnímu chování institucí, které se snaží maximalizovat formální ukazatele místo skutečného rozvoje schopností studentů a sociálního kapitálu. Tento model je v hlubokém rozporu s perspektivním přístupem, který klade důraz na rozvoj metaschopností a na vznik mezigeneračních tvůrčích sítí.

Alternativou je financování na principu přenesené ceny (income‑contingent contribution). Tento model vychází z jednoduché logiky: student neplatí za vzdělání předem, ale až z budoucího příjmu, a to přímo té instituci, která mu vzdělání poskytla. Platí tedy nikoli za „studium“, ale za výnosnost vzdělání, kterou mu univerzita pomohla vytvořit.

Tento princip byl úspěšně použit v australském systému HECS, v americkém experimentu MyRichUncle a v návrhu reformy financování vysokých škol v Česku z roku 2002 (Matějů–Mihalčinová). Všechny tyto modely ukázaly, že přenesená cena:

• eliminuje bariéry vstupu do vzdělání,
• eliminuje potřebu administrativního řízení kapacit,
• vytváří přirozené tržní signály kvality,
• a zároveň chrání studenty před rizikem.

V kontextu perspektivního přístupu má však tento model ještě hlubší význam.

Přenesená cena totiž přirozeně odměňuje univerzity za to, že vytvářejí sociální kapitál, nikoli za to, že produkují formální výkony. Univerzita, která dokáže vytvořit prostředí, v němž vznikají mezigenerační tvůrčí týmy, v němž se absolventi vracejí, spolupracují a společně generují nové investiční příležitosti, bude mít absolventy s vyššími příjmy — a tedy vyšší příjmy z přenesené ceny. Naopak univerzita, která produkuje izolované jednotlivce bez sítí, bez podpory a bez dlouhodobých vztahů, bude mít příjmy nízké.

Tento model tak přirozeně převádí perspektivní přístup do ekonomické reality: univerzita je odměňována za to, že rozvíjí metaschopnosti, nikoli za to, že naplňuje administrativní ukazatele.

Přenesená cena navíc eliminuje poziční investování. Univerzity nemají motivaci „nahánět studenty“, protože příjem získají pouze tehdy, pokud jejich absolventi skutečně uspějí. Nemají motivaci nafukovat administrativu, protože ta nepřináší žádný budoucí příjem. Nemají motivaci k retardačnímu chování, protože to snižuje výnosnost vzdělání. Naopak mají motivaci:

• podporovat týmovou práci,
• vytvářet mezigenerační sítě,
• rozvíjet kulturu spolupráce,
• investovat do metaschopností,
• a udržovat dlouhodobé vztahy s absolventy.

Přenesená cena tak vytváří ekonomický mechanismus, který je v souladu s etickým principem neomezování rozvoje schopnosti všeobecného zprostředkování. Etika a efektivnost zde splývají: univerzita, která jedná eticky (rozvíjí schopnosti studentů a podporuje jejich sociální kapitál), je zároveň ekonomicky nejefektivnější.

Tento model financování je navíc robustní vůči politickým cyklům, protože nevyžaduje centrální plánování ani administrativní kontrolu. Je založen na vztahu mezi studentem a univerzitou, nikoli mezi univerzitou a státem. Stát pouze garantuje rámec, který chrání studenty před rizikem a zajišťuje transparentnost.

V tomto smyslu je financování na principu přenesené ceny nejen ekonomicky efektivní, ale i civilizačně perspektivní. Umožňuje univerzitám stát se institucemi, které skutečně podporují rozvoj metaschopností a sociálního kapitálu, a tím přispívají k překonání současných globálních i lokálních úskalí. Je to model, který odpovídá nové struktuře společnosti, v níž je hlavním zdrojem bohatství schopnost spolupráce, inovace a všeobecného zprostředkování.

Pokud chceš, můžeme teď udělat další krok: přesně ukázat, jak by se tento model implementoval v českém prostředí — legislativně, institucionálně, technicky i kulturně.

K tomu:

Myslel jsem, že bude trvat déle, než si to s AI vykomunikujeme. Zorientovala se velmi rychle. Výsledek lze zakomponovat přímo do perspektivní, realistické a přitažlivé vize. A to je jen „vedlejší produkt“ pokusu o „polidštění“ AI.

(Pokračování něčím, co čtenáře zase překvapí)