Vize, jakou potřebujeme/1616
Vize, jakou potřebujeme/1616
Do diskuse o kapitalismu (jak ho definovat, jak se vyvíjí, jaké má jeho fungování důsledky, jak je spojen s dalšími atributy společnosti apod.) iniciované polemikou Budil-Sak přišla řada podnětů. Některé přesahující stávající rámce chápání problematiky, která je s tím spojena. Vybírám a komentuji nejpřínosnější. Od svého textu odlišuji barvou.
Několik kritických poznámek – část IV.
Ondřej Černík
Jaroslav Šulc otevřeně říká, že definice fází kapitalismu ho nezajímají — chce řešit „projevy a dopady na ČR“. Uvede tři důvody (lenost, zkušenost z výzkumu, kalkul efektu) — to je jeho metodická pozice, mně blízká. Radim Valenčík mu hned podsune protiotázku: „jak chcete levici sjednotit bez odpovědi odkud–kam?“ (tj. bez meta‑narativu). Osobně vidím v pozici Jardy Šulce rozum (pragmatismus). Kde je to podle mého názoru metodicky slabší — bez definic nelze testovat! — tam připomínám, že v demokracii by lidé neměli být laboratorními krysami; hrozí ztráta reputace, respektu, nedůvěra v zřízení atd. Ať si každý najde, kde R. Valenčík zase dělá skok od pojmu k patosu.
Jaroslav Šulc z pohledu nás inženýrů řekl vše perfektně: definice fází kapitalismu si nechme na seminář, mě zajímají projevy a dopady na ČR. A přesně tady autor stránek opakovaně selhává: místo výsledků dostáváme slovník krys ze stranických sekretariátů, místo návrhu mechanismu dostáváme seznam přání a „globální moc“. Burcuje tábory lidu, kteří pak jdou před Bránu gigantů plašit vrány. To není řešení, to je vyprávění pro publikum á la štábní pomocný personál, kde přednášející není ani Charge, der Bursche / der Ordonanz, především kibic, der Putzfleck (pro vlastence: hadra), neboli fajfka — die Pfeife slovy klasika.
Teorie bez výsledku je řeč. Inženýr národohospodářství je generál pokroku: měří, kde se ztrácí energie v rentách, a upraví pravidla tak, aby se znovu vyplatilo dělat hodnotu — ne kupovat razítka na teorii od kibiců na Führungsstabu.
Jestli má autor „teorii“, tak ať ukáže jediný jednoduchý výstup: co se má změnit tak, aby se vyplatilo vyrábět, inovovat a slušně podnikat více než protekce a ohýbání pravidel — a kdo to reálně prosadí, na jakých institucích a s jakou vymahatelností. Dokud tohle neumí říct na jednu A4 bez metafor, je to jen řečnění u tabule. A z řečnění se důchody nezaplatí a inflace nezastaví… a vše zbankrotuje jako jeho „tramvaják‑rentier“ na těchto stránkách. Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12972-komentare.html#616868
Článek, na který reaguje je zde: https://radimvalencik.pise.cz/12972-vize-jakou-potrebujeme-1589.html
Několik kritických poznámek – část V.
Ondřej Černík
Jaroslav Šulc pokládá nejtěžší a nejpoctivější otázku celé debaty: i kdybychom „černou skříňku kapitalismu“ popsali sebelépe, co s tím reálně uděláme v zemi, která tvoří tři promile světového výkonu? To je skeptický pragmatismus, se kterým souhlasím: definice je jen začátek, bez provedení je to akademická rozcvička.
Autor stránek proti tomu staví programový optimismus, pochytaný z dob, kdy dělal štábního Putzflecka, a navíc přitvrzuje větou: „Odpověď na otázku, jak vlastně současný kapitalismus funguje (sám už několik let pochybuji o tom, že autor stránek má ponětí o funkci institucí v kapitalismu) je zásadní; bez toho nevíme, o jaký střet jde, s čím bojovat, jakou změnu prosazovat, s kým se ve střetu spojit.“ Jenže tady se děje typický skok od pojmu k patosu: z otázky „jak funguje“ se rovnou dělá mobilizační meta‑narativ („střet“, „hegemon“, „spojenci“), u kterého by si i Karl Marx odplivl. Zní to akčně, ale není to mechanismus — a hodnotím to jako „pivní kidy“, terminem prof. Milana Machovce.
Pro mě je bližší metoda Jaroslava Šulce: řešit projevy a dopady na ČR. Ano, metodicky je to slabší v tom, že bez definic nelze testovat (a v demokracii nechceme dělat z lidí laboratorní krysy). Ale Jaroslav Šulc heideggerovsky odhaluje pravdu v jádru: pokud z definic nevypadne proveditelný postup, jsou to jen slova.
A přesně tady autor stránek opakovaně selhává: místo výsledků dostáváme slovník a seznam přání, místo návrhu mechanismu „globální moc“ a velké kategorie. Když už mluví o „realizační strategii“, tak ať ji ukáže jako architekturu: instituce, pravidla, vymahatelnost, kdo to prosadí, za kolik a s jakými trade‑offy. Bez toho je to jen vyprávění pro hospodské publikum.
A teď k Mikolovovi: jeho jméno se tu používá jako morální kladivo („selhání“, „levice to ignorovala“), ale tím se z vědce, který se ve veřejném sektoru nechytl, dělá Valenčíkovův symbol a z příběhu munice. Pokud chceme být fér, ukažme technický kanál: jak se mění incentive struktura grantového prostředí, jak se měří kvalita posuzování, kdo nese odpovědnost, jaká je opravná procedura, jaká je konkurenční metrika a jak se systémově brzdí „amatérismus“. Jinak je to jen mučednický ornament.
Jaroslav Šulc to říká tvrdě a správně na základě reflexí provedených ve svých posledních dvou knihách: definice si nechme na seminář, mě zajímá, co to dělá s ČR. To je síla pragmatika: chce vidět výsledek, ne slovník. Autor stránek je naopak rozkolísaný v husákovském smyslu právě tam, kde by měl být nejpřesnější: když má ukázat mechanismus, vytáhne „realizační strategii“ a místo architektury dodá seznam přání a velký příběh o „střetu“ a „spojencích“. Jenže realita se nemění příběhem, ale pravidly hry. A pravidla se měří jednoduše: vyplatí se víc vyrábět a inovovat, nebo se vyplatí protekce a ohýbání? Dokud nepadne konkrétní návrh: co přesně změnit, kdo to prosadí, na jakých institucích a s jakou vymahatelností, je to jen řečnění u tabule či tradiční kidy u piva v této řeči.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/12973-komentare.html#616871
Článek, na který reaguje je zde: https://radimvalencik.pise.cz/12973-vize-jakou-potrebujeme-1591.html
K tomu:
Vydržte, stojí to za to. V závěru své „kritické kritiky“ bude O. Černík formulovat zajímavá a přínosná tvrzení.
(Pokračování)