Vize, jakou potřebujeme/1627

K diskusi o tom „jaký je kapitál“/1

Ondřej Černík a Michal Kroh vstoupili do důležité diskuse o tom „jaký je kapitál“. Trochu mě mrzí, že trochu unikla podstata toho, co považuji za nejdůležitější:

Pokud považujeme schopnost všeobecného prostředkování procesů ve vnějším i vnitřním prostředí člověka a lidské pospolitosti za základ zrodu (nejen) lidského vědomí i jako základ všech produktivních schopností člověka, pak v ekonomickém systému, ve kterém jsou investiční příležitosti využívané podle míry jejich výnosnosti, splývá ekonomická a sociální efektivnost: To, co je ekonomicky efektivní je i maximálně sociální (naplňuje neobecnější etická kritéria), a to co je maximálně sociální je i sociálně efektivní.

Když už známe tuto perspektivu, pak stačí:

1. Přesně zjistit, co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívané podle míry jejich výnosnosti.
2. Navrhnout, co dělat, aby příslušné překážky či bariéry byly překonávány.

To je úplně jiný pohled na ekonomiku, než jaký nabízí stará ekonomie (uvězněná ve stereotypech neoklasiky).

Ondřej Černík se pouští do polemiky s dílčím problémem. Ale i za to budiž pochválen. Vybírám to nejdůležitější:

Po včerejším upozornění na Garyho Stanleyho Beckera se ukazuje, že problém je ještě vážnější. Autor stránek se v předchozím textu vysmál Rogeru Bruce Myersonovi, že jeho úvaha je prý „skvělá myšlenka na Nobelovku“, ale „z matematického hlediska úplná pitomost“. Poté napsal slavné „Předvedu“ a vytáhl rovnici:

E = (1 – p)G – pS

Tedy: když mě nechytí, mám zisk G; když mě chytí, nesu sankci S; pravděpodobnost odhalení je p. Jenže to není žádný nový teoretický výsledek autora stránek. Je to ořezaná, rizikově neutrální verze klasického Beckerovského kalkulu odstrašení. Gary Stanley Becker publikoval už v roce 1968 v Journal of Political Economy článek Crime and Punishment: An Economic Approach, Vol. 76, No. 2, pp. 169–217. V tomto textu analyzoval porušování pravidel, kriminalitu a trest jako ekonomický problém: jednotlivec porovnává očekávaný užitek z porušení pravidla s užitkem z legálních alternativ. Nejde o morální pohádku, ale o aparát: pravděpodobnost odsouzení, výše trestu, náklady vynucování, reakce pachatele, legální alternativy a společenská ztráta. Beckerův základní aparát není primitivní rovnice autora stránek.

K tomu:

Odkaz na G. Beckera je přínosný, ale moje rovnice je záměrně triviální (proto na Beckera nedokazuji). Je lineární, protože v případě malých změn se jedná o diference, které lze lineárně aproximovat (pokud by někdo trval na nelinearitách, musel by ukázat jejich relevanci).

Připomenu s podrobnějším komentářem smysl rovnice, kterou uvádím:

– Existuje určitá pravděpodobnost p, že kdy budu porušovat pravidla systému, budu odhalen a potrestán.

– Abych určil očekávaný výnos, musím sečíst výnos z porušení pravidel G vynásobený pravděpodobností, že nebudu odhalen (ta je 1-p) se sankcí S (která má zápornou hodnotu) vynásobenou pravděpodobností, že budu dopaden (tedy p).

– Očekávaný výnos z porušení pravidel je pak E = (1 – p)G – pS.

– Myerson nyní uvažuje takto: Když odměna úředníka bude výrazně větší než E a součastí sankce je to, že by o odměnu přišel, nevyplatí se úředníkovi podvádět.

V čem je problém? V tom co v článku píšu: „V tomto základním rámci jsou však pravděpodobnost odhalení p i výnos z porušení G považovány za exogenní parametry. Myersonovo doporučení, že klíčovým nástrojem prosazování může být vhodná struktura odměn (např. vysoké platy úředníků), implicitně předpokládá, že tyto parametry nejsou strategicky ovlivnitelné samotnými aktéry.“

Jenže pravděpodobnost odhalení, výše výnosu z porušení pravidel i velikost sankce může být a v současných podmínkách bohužel je ovlivnitelná příjmem velikostí příjmu úředníka, což lze vyjádřit následující rovnicí: E(z) = (1-p(z))G(z)-p(z)S, kde z je část odměny úředníka, kterou investuje do výše uvedeného. V tomto případě čím větší odměna, tím větší lumpárny bude úředník dělat. Jak píšu:

„V tomto prostředí zvýšení odměny aktéra nemusí automaticky vést ke zvýšení dodržování pravidel. Naopak platí podmínkové tvrzení: Zvýšení odměny selhává jako nástroj prosazování pravidel tehdy, pokud část této odměny financuje poziční investování, které sníží pravděpodobnost odhalení nebo zvýší výnos z porušení pravidel natolik, že očekávaný výnos z porušení roste. Nejedná se o morální selhání aktérů, ale o logický důsledek hry, v níž je poziční investování racionální strategií.“

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/13044-vize-jakou-potrebujeme-1618.html

1. Černík k tomu píše:

Autor stránek z toho udělá jen hrubou lineární miniaturu E = (1 – p)G – pS a tváří se, že tím matematicky smetl Myersona.

K tomu:

Ne, nedělám z toho „lineární miniaturu“, je upozorňuji, že veličiny G, S, p mohou být funkcemi velikosti odměny. To je podstata mé kritiky Myersona.

Problém je v tom, jak jsem upozorňoval již vícekrát, O. Černík v důsledku potřeby dominance občas ztrácí schopnost porozumět textu. Myslím, že není tak těžké i člověku, který není trénován v používání matematických symbolů, pochopit, že zvyšování odměn úředníků, abychom tím zabránili korupci a jiným formám porušování pravidel, je hašení ohně benzínem.

(Pokračování)