Vize, jakou potřebujeme/1675!

Vize, jakou potřebujeme/1675!

Tentokrát „zapřáhnu vůz před koně“, resp. začnu ohlasem na sérii zachycující první pokus využít AI jako mediátora diskuse ke kontroverzním otázkám. Na žádost několika kolegů jsem 24. června uspořádal předprázdninový teoretický seminář. I když bylo těsně před prázdninami, parno a probíhaly zkoušky i státnice sešlo se na třicet účastníků včetně studentů. Petr Bureš TV pořídila videozáznam, který je celý zde:

https://www.youtube.com/watch?v=p2fReAzK_kg

Ještě před tím, než začnu zveřejňovat na pokračování předkládám kritickou reflexi záznamu semináře z ostrého pera Ondřeje Černíka. Je vhodným prizmatem čtení. Připomínám, že se jednalo o první pokus a že nyní jsme podstatně dál, o čemž budu informovat v průběhu zveřejnění série.

Co se stane, když se moderní nástroj — v tomto případě Copilot/AI — použije bez pevné pojmové a metodické osy

Ondřej Černík

Seminář RV lze číst jako praktickou ukázku toho, co se stane, když se moderní nástroj — v tomto případě Copilot/AI — použije bez pevné pojmové a metodické osy. Na začátku stojí ambice ukázat, že AI může být mediátorem diskuse a pomáhat překonávat narativní bubliny. To samo o sobě není špatná myšlenka. Problém je, že mediátor může pomoci jen tam, kde existuje alespoň minimálně stabilní předmět sporu. Zde se však předmět sporu postupně rozpadl.

Výchozí otázka „Je kapitalismus dobrý nebo špatný?“ byla sama o sobě slabá, ale ještě opravitelné. Jenže místo toho, aby se postupně vybudovala přesná analýza, začaly se přes sebe vrstvit pojmy kapitalismus, kapitál, trh, konkurence, nadnárodní korporace, stát, ovládnutí státu, regulace, Čína, Rusko, BRICS, OECD, Estonsko, mexické drogové kartely a vznik státu. Všechno se dostalo do jedné nádoby, ale nic z toho nebylo skutečně pojmově zpracováno.

První fatální chyba spočívá v tom, že kapitalismus byl označen jako „mechanismus“. Kapitalismus však není mechanismus. Je to historicky vzniklý ekonomický, společenský a institucionální systém. Mechanismy jsou až procesy uvnitř něj: konkurence, akumulace kapitálu, tvorba zisku, úvěrová expanze, koncentrace vlastnictví, monopolizace, lobbying, regulatory capture nebo poziční investování. Kdo zamění systém za jeden z jeho mechanismů, rozbije analýzu už na začátku.

Druhá chyba je ještě závažnější: pojem kapitál je používán zcela volně. Kapitál je jednou korporace, podruhé nadnárodní moc, potřetí globální blok, a dokonce se jako kapitál uvádí i řemeslník s vlastní dílnou. To je teoreticky neudržitelné. Řemeslník může mít majetek, nástroje, dílnu nebo malý podnik. Ale není automaticky kapitál v silném smyslu. Kapitál není každá věc, každý nástroj ani každý vlastník. Kapitál je společenský vztah zhodnocování hodnoty, který funguje v určitých vlastnických, tržních, právních a mocenských podmínkách.

Právě zde by si asi i Karl Marx odplivl. Ne proto, že by se kapitál kritizoval málo nebo moc, ale proto, že se s ním zachází předteoreticky. Kapitál není pytel, do kterého lze hodit řemeslníka, BlackRock, nadnárodní korporaci, Čínu, BRICS i mexický kartel. Tyto jevy mohou souviset s kapitalistickým systémem, ale nejsou totožné. Bez tohoto rozlišení nelze vážně mluvit o kapitálu ani kapitalismu.

Třetí chyba se týká státu. Diskuse o tom, zda kapitál ovládá stát, je vedena tak, jako by kapitál a stát byly dvě oddělené věci: kapitál útočí a stát se brání. Jenže v kapitalismu stát není pouze vnější protiváha kapitálu. Stát je také institucionální podmínka reprodukce kapitálu. Zajišťuje vlastnická práva, vymahatelnost smluv, měnu, daně, infrastrukturu, veřejné zakázky, regulaci, insolvenční právo, ochranu investic i sanaci krizových situací. Kapitál tedy často nepotřebuje stát „převzít“. Stačí, aby stát fungoval způsobem, který stabilizuje a rozšiřuje podmínky jeho reprodukce.

Proto je naivní představa, že nadnárodní kapitál se „vyváží“ jakýmisi novými institucemi. Instituce nejsou neutrální brzda umístěná nad systémem. Jsou samy součástí systému. Pokud nové instituce rozhodující o regulaci, dotacích, licencích, pravidlech trhu nebo veřejných zakázkách vzniknou, stanou se okamžitě novými body pozičního investování. Bez analýzy toho, kdo tyto pozice obsadí, jaké bude mít motivace a kdo bude kontrolovat kontrolory, jde jen o institucionální romantiku. R. Valenčík tak vlastně nenavrhuje řešení state capture, ale vytváří nové capture points.

Čtvrtá chyba se ukazuje u Petra Hampela. Jeho představa, že státy vznikly jako korporace pomocí obchodu a násilí, je efektní, ale analyticky hrubá. Historicky samozřejmě existovaly mocenské útvary, kde se obchod, násilí a politická správa prolínají. Ale stát není prostě ozbrojená korporace. Stát je specifická forma suverenity, obecně závazných pravidel, výběru daní, legitimního donucení a teritoriální autority. Mexický drogový kartel pak není příklad vzniku státu, ale příklad eroze státu. Kartel může imitovat některé státní funkce, ale není státem. Parazituje na mezerách již existujícího státu.

Největší metodický problém semináře je však sousled otázek. R. Valenčík bere dotazy z pléna, ale nedrží osu. Nevede diskusi od definice k modelu a od modelu k závěru. Nechá ji pohybovat se podle asociací. Copilot potom jen civilizovaně odpovídá na stále méně uchopitelný materiál. AI zde není problémem. Problémem je, že moderátor nemá pevnou teorii ani pevný plán. A když není jasná otázka, nemůže vzniknout jasný výsledek.

V tomto smyslu seminář končí jako struska. Začalo se kapitalismem, skončilo se Čínou, BRICS, Estonskem, drogovými kartely, vznikem státu a obecným povzdechem nad nadnárodním kapitálem. Nevznikla definice, nevznikl model, nevzniklo kritérium, nevznikla typologie, nevznikla syntéza. Vše šlo do stoupy.

A právě zde sedí Husákova teze o části inteligence, která má status, nárok a privilegium, ale nevytváří skutečné dílo. Přeneseno do akademické roviny: zde nejde o status teoretika, ale o absenci teorie. Seminář ukazuje akademickou produkci, která se tváří světově, používá AI, mluví o globálním kapitálu, geopolitice a institucích, ale výsledkem je pojmová mlha.

Dr. Husák by k tomu pravděpodobně řekl: „Isté problémy sú s časťou inteligencie.“ A ne proto, že by zde šlo mechanicky přebírat jeho politickou optiku, ale proto, že jeho kritika privilegované inteligence bez skutečné tvorby zde funguje jako přesná institucionální diagnóza. Někdo může mít seminář, status, publikum, akademický jazyk a moderní technologii, a přesto nevytvořit nic, co by mělo povahu teorie. Ani pojem, ani model, ani kritérium, ani závěr. Pouze provoz řeči.

Husákova formulace o tom, že něco „ide do šrotu, lebo to nikto nečíta“, zde může být přenesena do odborné roviny: nejde o to, zda to někdo fyzicky poslouchal, ale zda z toho lze něco odborně použít. Pokud výsledkem není analýza kapitálu, kapitalismu, státu ani institucí, ale pouze sled asociací, pak to opravdu patří do šrotu jako dokument pojmového selhání. Tedy ne jako zdroj teorie, ale jako materiál k poučení, jak se teorie dělat nemá.

Ironicky to nejlépe uzavírá sám závěr semináře, kde R. Valenčík s odkazem na tetu Kateřinu připomíná větu: „Více děr, více syslů, více hlav, více smyslu.“ Má to znít jako ocenění kolektivního myšlení. V tomto semináři se však ukázal opak. Bylo více hlav, více vstupů, více asociací a více témat, ale nikoli více smyslu. Bez pojmové disciplíny a metodické osy nevede pluralita hlasů k teorii, nýbrž k hustší strusce.

Teta Kateřina dodala heslo. Husák by dodal diagnózu: jisté problémy jsou s částí inteligence — zvlášť když více hlav nevede k většímu smyslu, ale jen k organizovanému mletí pojmů do stoupy. Seminář R. Valenčík tak není důkazem síly AI ani síly teorie. Je to důkaz, že AI bez pojmové disciplíny pouze urychluje rozpad myšlení. Více hlav zde nepřineslo více smyslu. Přineslo jen více materiálu do stoupy.

(Pokračování)