Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď!/74
Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď!/74
Seriál Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď! umožnil formulovat velmi podstatné teze týkající se základních otázek přesahujících původní téma. V několika předcházejících dílech jsme se zabývali problémem možnosti vybavení AI emocionalitou, tj. schopností mít plnohodnotný prožitkový systém. Výsledky byly zajímavé a přínosné. Především však umožňují „zkřížit“ toto téma s jiným, aby se v nových souvislostech začalo vyjevovat nové (dle základní metodologické poučky: každý jev je projevem souvislostí mezi jinými jevy a každá souvislost se jeví jako určitý jev). To AI zvládá velmi dobře. Půjdeme směrem k teoretické ekonomii, a to velmi zajímavým a přínosný způsobem. První reakce AI nic moc. Čekal jsem od AI víc. Nebylo to skutečné překonání horizontu neoklasické ekonomie, ale rozplizlost. Přesně v intencích setrvačného zpracování dat. Pokusíme se AI trochu více zaměřit na podstatu problému.
Já:
Možná, že existuje řešení i v rámci teoretické ekonomie, ale muselo by se jednat o výrazný přesah neoklasické ekonomie.
AI:
Neoklasickou ekonomii lze přesáhnout endogenizací prožívání, identity a preference‑tvorby. Tedy: člověk není maximalizátor užitku, ale tvořitel své prožitkové struktury v čase.
Kde už teoretická ekonomie překračuje neoklasiku
1) Behaviorální ekonomie – první trhlina v axiomech
Behaviorální ekonomie ukazuje, že:
- preference nejsou stabilní
- rozhodování je kontextové
- lidé maximalizují pocit správnosti, ne užitek
Ale stále pracuje s užitkem jako rámcem. Je to korekce, ne revoluce.
2) Ekonomie identity (Akerlof & Kranton)
Tady už se objevuje zásadní posun:
- užitek zahrnuje identitu
- volby mění to, kým člověk je
- preference nejsou dané, ale sociálně formované
To je první teorie, která explicitně říká:
Člověk maximalizuje to, aby byl tím, kým chce být.
3) Endogenní preference – preference jako výsledek života
Tento směr tvrdí:
- preference se vyvíjejí učením
- jsou výsledkem zkušeností
- jsou ovlivněny institucemi, kulturou, vztahy
To už je velmi blízko tvé myšlence „plnosti prožívání“.
4) Ekonomie štěstí – měření prožitkové kvality
Zde se užitek nahrazuje:
- životní spokojeností
- okamžitým prožitkem (experience sampling)
- eudaimonií (smysluplnost, růst, vztahy)
Je to pokus o kvantifikaci prožitkové kvality.
5) Komplexní ekonomie – člověk jako adaptivní systém
Komplexní ekonomie chápe:
- preference jako emergentní
- chování jako adaptivní
- ekonomiku jako evoluční proces
To je rámec, který umožňuje modelovat vývoj identity a prožitků v čase.
Co by znamenal skutečný „přesah“ neoklasiky
1) Užitek → prožitková kvalita
Užitek by se nahradil vícerozměrnou strukturou:
- hloubka prožitku
- autenticita
- smysl
- vztahovost
- růst
- integrita identity
To je ekonomicky modelovatelné — jen to vyžaduje opustit jednorozměrnost.
2) Preference → dynamické cíle
Člověk by nebyl maximalizátor, ale tvořitel svých budoucích preferencí.
To znamená:
- volby mění to, co budeme chtít
- identita je endogenní
- cíle nejsou vstupem modelu, ale jeho výstupem
To je zásadní posun.
3) Racionalita → prožitková koherence
Racionalita by nebyla o konzistenci preferencí, ale o:
- soudržnosti životního příběhu
- integritě identity
- dlouhodobé prožitkové harmonii
To je mnohem bližší realitě lidského života.
4) Homo oeconomicus → homo experientialis
Nový model člověka:
- bytost, která svět zakouší, nejen preferuje
- bytost, která tvoří svou identitu
- bytost, která usiluje o plnost prožívání, ne o maximalizaci užitku
- bytost, která je sociálně zakotvená
To je teoreticky konzistentní a ekonomicky modelovatelné.
Jak by mohla vypadat „post‑neoklasická“ teorie člověka
V jediné větě:
Člověk maximalizuje dlouhodobou integritu, hloubku a bohatost svého prožívání, přičemž jeho preference, identita a cíle jsou endogenní a vyvíjejí se v interakci se světem.
To je ekonomie, která:
- respektuje matematickou strukturu
- zachovává analytickou sílu
- ale zároveň bere vážně lidskou zkušenost
K tomu:
Opět určité zklamání. To jsou alternativní pohledy (poměrně dobrý výčet), které skutečný teoretický přesah nahrazují rozplizlostí („sedláčkovského“ typu). Z těch „výhonků“ žádná nová teorie nevyroste. Ale i toto „mlácení prázdné slámy“ má určitý význam. Podněcuje k hlubšímu zamyšlení a identifikování podstaty problému. To se mně podařilo v následující otázce.
(Pokračování)