Konflikt, který rozhodne: Dva omyly

Konflikt, který rozhodne: Dva omyly

Pravděpodobnost toho, že někdo zvítězí v konfliktu, aniž by věděl, o jaký konflikt jde, je mizivá. Na rozdíl od pravděpodobnosti, že bude zneužit jako „kanónenfutr“ v boji, o jehož smyslu a zájmech, které se v něm střetají, nic neví.

Z tohoto hlediska stojí za to upozornit na dva omyly, které patří – dle výstižného výrazu spisovatele Ludvíka Součka – mezi „obecně oblíbené omyly“. Nejčastěji se vyskytují mezi lidmi, kteří – jak sami někdy říkají – „toho už mají dost“ a chtějí, aby „zase mohli normálně žít“.

První omyl:

Ten vychází z toho, že si nevěří. Nevěří ve svoji schopnost poznat, o co jde a co dělat. To je podstata a základ jejich omylu. Mají totiž intelektuálně na to, aby to nejdůležitější pochopili a v souladu s tím stále přesněji a úplněji chápali podstatu současného dění. Tento omyl se projevuje následujícím paradoxem:

– Na jedné straně „prokoukli o co jde“, je jim „vše jasné, nic jim není třeba vysvětlovat“.

– Na druhé straně je podle nich „vše úplně jinak, než se nám říká“ a „ať se snažíme, jak jen můžeme, stejně nic nepochopíme a tudíž ani nezměníme“.

Přitom se velmi často jedná o lidi, kteří jsou ochotni nejen podepsat tu či onu petici, přijít na nějaké protestní shromáždění, ale aktivně se účastnit odporu proti zlu. Jen zkrátka nevěří ve svoji schopnost se cílevědomě a postupně dobírat „přečtení“ podstaty současného dění. Nahrazují to adrenalinovou zábavou v podobě sledování videí, jejichž společným jmenovatelem je, jak je vše špatné, jak je vše jinak a jak vše špatně dopadne.

Druhý omyl:

Ten spočívá v tom, že mnozí z těch, kteří chtějí vzdorovat současnému zlu, sice vidí, že viditelné reprezentace států, nadstátních útvarů, vrcholových institucí apod. – eufemisticky řečeno – neoplývají silou ducha ani charakteru.

(Nyní by bylo možné uvést velmi dlouhou řadu jmen, kteří jsou tak hloupí, že si ani nedokážou uvědomit, jak jsou hloupí, ale pro srovnání je vhodnější položit otázku: Kde jsou politici jako Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Francois Mitterrand, Olof Palme, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, Willy Brandt, Urho Kekkonen, Bruno Kreiský atd. atd.? Kampak se poděli ti čerchmanti? Jak to, že na státní ani nadstátní úrovni v EU nemáme nikoho srovnatelného?)

To sice lidé, o kterých mluvím, vidí, ale současně se domnívají, že za těmito dosazenými figurkami stojí ti, co tahají za nitky, kteří dobře vědí, co dělají, a oplývají vysokou inteligencí.

V čem je omyl? – Sice za nimi stojí ti, co tahají za nitky a disponují nesmírně účinnými nástroji moci, ale žádnou „vyšší inteligencí“ neoplývají.

Je to dáno následujícími faktory:

– Dosazovaní hlupáci jsou schopni plnit svou roli jen tehdy, když si neuvědomují, že jsou hlupáci.

– Tuto skutečnost zesiluje to, že hlupáci jsou vybírání z řady těch, kteří jsou vydíratelní a ovladatelná poskytováním inside informací, z čehož se ještě více hloupne.

– Ti, kteří si uchovávají určitou schopnost sebereflexe a reflexe aktuálního dění, mají reformní tendence, jsou pro jádro současné globální moci nepoužitelní a jsou odstavování.

– V důsledku toho degeneruje i jádro současné globální moc – kdo se obklopuje hlupáky a odstavuje lidi schopné používat vlastní mozek, nezvratně a nevratně hloupne.

– To vše se projevuje mj. v tom, že v době, kdy lidská pospolitost stojí na prahu netušených objevů (v kosmologii, kvantové mechanice a navazujících oblastech), které změní její pohled na svět a místo lidské pospolitosti v něm, „demiurgové dění“ nemají žádnou perspektivní vizi, což je jak příčinou naprostého úpadku ducha a vede k dalšímu zhloupnutí.

– Současná globální moc má na své periférii ještě některé slouhy, kteří jsou schopni najímat krátkodobě specialisty ke konkrétním výkonům, ale ti jsou odstaveni (méně či více brutálně), jakmile začínají chápat o co jde (a k tomu dochází stále rychleji).

Nedělejme si iluzi: „Shora“ moudrost, schopnost prosadit návrat k přirozeným trendům vývoje, vize, která by vyvedla lidskou pospolitost z osudového úskalí, nepřijde.

Čekají nás turbulence včetně nejrůznějších zvratů, které lze obtížně předvídat („černé labutě“ se přemnožily). Čeká nás řada konfliktů, o nichž nevíme, kdy a v jaké podobě přijdou. Ale ten hlavní, ten lze popsat velmi přesně. Dojde k němu dříve nebo později a to, jak dopadne, rozhodne o přežití lidské pospolitosti:

Konflikt mezi normálními lidmi ovládanými hlupáky a vládnoucími hlupáky.

Toto tvrzení je nutné upřesnit, zejména pokud jde o definování aktérů:

– Normální lidé nejsou všichni tzv. „obyčejní lidé“. Jsou to ti, kteří jsou schopni používat rozum, věří si a vědí, že jsou schopni na základě průběžně získávaných zkušeností i systematického každodenního vzdělávání a sebevzdělávání stále přesněji chápat, o co jde a co dělat. To je základní atribut toho, co se skrývá pod slovem normální. Normální není, když se člověk uzavře do kobky narativu (zapouzdří). Jakéhokoli. Když nevěří sobě a své schopnosti poznávat a využívat poznání k účasti na změně stavu k lepšímu. Když věří kdejaké pitomosti a nechá se sebou manipulovat. Jakkoli může být proti establišmentu, je velká pravděpodobnost, že selže. Nechá se vyprovokovat k diskreditaci odporu proti zlu, zmanipulovat k nepřeloženým akcím i podrývání autority a podrazům vůči těm, kteří jsou schopni prosadit změnu k lepšímu.

– Hlupáci nejsou jen současní představitelé viditelné moci dosazovaní skrytým jádrem současné globální moci. Jsou to i ti, kteří tvoří skryté jádro současné globální moci a – jak se říká – „tahají za nitky“. Systém současné globální moci nevratně zdegeneroval a nemá vnitřní mechanismy reformy. Hlupáctví jim nebylo vrozeno, získali ho v logice fungování současné globální moci. To neznamená, že v něm nejsou skutečné osobnosti schopné participovat na změně k lepšímu, na tom, aby lidská pospolitost prošla současným osudovým úskalím. Ale nejsou schopni se prosadit uvnitř systému současné globální moci. Jsou odstavování, někdy i likvidováni. Někteří jsou schopni se systémem hrát vlastní hru a skrývat svůj odpor proti totalitní nadvládě hlupáctví. Jsou takovým opakem „zapouzdřenců“ a protipólem zhoupnuvších demiurgů a slouhů současné globální moci.

Mj. – právě zapouzdřenci na straně hnutí odporu a nápravy nejvíce odrazují ne-hlupáky ve strukturách současné globální moci a na její periférii od přechodu na stranu „vzbouřenců“ (hnutí odporu a nápravy).

Téma si vyžaduje diskusi, upřesnění základních pojmů, odstranění některých zavádějících formulací a průzračnější výklad. Navazuje na pojednání o struktuře a mechanismech fungování současné globální moci, viz: https://radimvalencik.pise.cz/10793-struktura-soucasne-globalni-moci.html