Záchrana Francie podle nejméně pravděpodobného scénáře C

Úvodem: Proč mluvit o tom, co je nepravděpodobné

V předchozím článku jsme si řekli, že Francie stojí před třemi možnými budoucnostmi. První – silové potlačení – je dočasná a nestabilní. Druhá – fragmentace – je nejpravděpodobnější, protože odpovídá přirozenému směru entropie. A třetí – nová koherence skrze mediaci – je nepravděpodobná, ale jediná, která krizi skutečně řeší. Pro pochopení koherence je vhodné přečíst si článek „Hrací kostka jako model společnosti – metodologie pro pochopení vývoje ve Francii“.

V tomto článku abstrahuji od otázky, zda nepokoje vznikly spontánně, či zda byly záměrně vyprovokovány s cílem podnítit bouřící se studenty a obyvatele předměstí k agresivnímu jednání. Stejně tak ponechávám stranou ty skupiny, které rabují výhradně za účelem vlastního obohacení, případně ničí majetek z čirého potěšení, čímž si kompenzují osobní frustraci. Analýza v těchto intencích by totiž vyžadovala rozsah dalších několika stran.

Bylo by snadné se zastavit zde a říci: „Takže je to beznadějné. Nejpravděpodobnější je rozpad. Smiřme se s tím.“ Ale to by nebylo poctivé. Nepravděpodobné neznamená nemožné. A v lidských dějinách se nejednou stalo, že se realizovalo to, co bylo statisticky nejméně pravděpodobné – protože se našel někdo, kdo vytvořil podmínky, za nichž se nemožné stalo možným a možnost se stala skutečností.

Tento článek se proto věnuje scénáři C. Ne jako utopii, ale jako reálné možnosti, která má své podmínky. Pokusíme se odpovědět na tři otázky: Co by musel mediátor udělat? Jak by vypadal proces mediace? A proč je to tak těžké?

A proč o tom psát? Řada lidí mluví o tom, že patříme na západ. Pak z toho vyplývá, že to co je na západě, přijde i k nám. V příštím článku si ukážeme na obtížnost realizace plánu C – mediace. Jedním z hlavních problémů realizace varianty C spočívá v nedostatku času. My ho ještě máme. Záleží na nás jak ho využijeme. Rozumně, nebo v hádkách o menopauze.

1. Co je mediace a proč není kompromisem

Slovo mediace může evokovat vyjednávání, hledání střední cesty, kompromis. To je ale nepřesné. Mediace v našem smyslu není kompromis mezi pozicemi. Je to vytvoření nového rámce, v němž lze o pozicích vůbec mluvit.

Představte si dva lidi, kteří se hádají, zda má být okno otevřené, nebo zavřené. Jeden chce otevřít, protože je mu horko. Druhý chce zavřít, protože na něho fouká. Kompromis by byl: okno otevřené napůl. Ale to neuspokojí ani jednoho. Mediace by byla: najít jiné řešení, které uspokojí oba – třeba jiné uspořádání místnosti, jiné větrání, jiný čas otevírání. Mediace nehledá střed mezi pozicemi. Hledá nový prostor, v němž obě pozice mohou existovat, aniž by se navzájem ničily.

Ve Francii to znamená: nejde o to, najít kompromis mezi „vládou“ a „demonstranty“. Jde o to, vytvořit nový rámec francouzské identity, v němž budou mít své místo jak požadavky sociální spravedlnosti, tak odpovědnost za budoucnost, jak kulturní pluralita, tak sdílené hodnoty. Tento rámec dnes neexistuje. Musel by být vytvořen. A to je změna kvality. To je změna revoluční. Avšak, slovo revoluce je vnímáno jako hrozba. Je to strašák, emočně spojený s krveprolitím a diktaturou vítězné skupiny. Úspěšná mediace však může revoluční i kontrarevoluční násilí zmírnit a protikladné strany mohou dospět ke shodě na dosažení jednoty při vytvoření nového kvalitativního stavu společnosti. Píšu to s vědomím velmi malé pravděpodobnosti vítězství rozumu nad emocemi, ale i velmi malá pravděpodobnost znamená, že to není nemožné.

2. Kdo je mediátor a co musí umět

Mediace není anonymní proces. Je to činnost subjektu. Někdo musí vstoupit mezi znesvářené světy a udělat to, co žádný z nich nedokáže sám: vidět celek.

Kdo to může být? V zásadě kdokoli, kdo splňuje tři podmínky:

Za prvé: musí rozumět všem světům. Nejen jednomu. Musí být schopen vidět realitu očima vlády, očima studentů, očima předměstí. To neznamená, že se musí se všemi ztotožnit. Ale musí být schopen tlumočit mezi jejich jazyky. Musí vědět, co znamená „rozpočtová odpovědnost“ pro vládu, a zároveň co znamená pro studenta, který nemá na nájem. Stejně tak musí studentům a lidem z okrajových čtvrtí, kteří mají jinou kulturu a jiné hodnoty, vysvětlit limity rozpočtu a potřebu chápat tyto limity. Musí je přivést k tomu, aby zmírnili své představy a požadavky a vzali na vědomí tradiční hodnoty krajiny, do které se přistěhovali. Stejně tak musí vládě a většinové společnosti pomoci vidět, že obrana tradičních hodnot se stává výmluvou tam, kde slouží k odkladu uznání důstojnosti druhých – a že skutečná obrana tradice nespočívá v jejím uzavírání, ale v jejím naplňování.

Za druhé: musí mít důvěryhodnost. Musí být přijat všemi stranami jako někdo, kdo není předem zavázán žádné z nich. To je nesmírně obtížné, protože v situaci dekoherence je každá strana přesvědčena, že kdokoli, kdo ji nepodporuje, je proti ní. Mediátor musí být schopen tuto nedůvěru překonat – ne silou, ale činy, které ukážou, že mu jde o celek, ne o jednu stranu.

Za třetí: musí být akceschopný. Nestačí mít vizi. Musí být schopen jednat. Musí mít prostředky, jak vytvořit podmínky pro dialog – prostor, čas, rámec, pravidla. Musí být schopen přivést strany k sobě a udržet je u jednání, i když se to zdá beznadějné.

Takových lidí je málo. A v situaci, kdy se společnost rozpadá, je jejich nalezení nebo výchova nejkritičtějším úkolem. Bez mediátora není mediace. Bez mediace není scénář C.

3. Jak by mediace vypadala v praxi

Pojďme si představit, jak by konkrétně mohl proces mediace vypadat. Nebude to návod. Bude to model, který ukazuje, o co jde.

Fáze první: Uznání druhého

Prvním krokem mediace je uznání, že druhý svět existuje a že má svou pravdu. To neznamená souhlasit s ním. Znamená to přestat ho vnímat jako překážku a začít ho vnímat jako partnera v dialogu.

V praxi to znamená: vláda musí uznat, že požadavky studentů a předměstí nejsou iracionální, ale reakcí na reálné podmínky. Studenti musí uznat, že vláda nevládne zlomyslně, ale v rámci omezení, která nelze ignorovat. Předměstí musí uznat, že odchod – ať už fyzický, nebo symbolický – není řešením. Fyzický odchod, o němž část obyvatel uvažuje v případě vítězství krajní pravice, je sice pochopitelnou reakcí na strach, ale neřeší situaci těch, kteří zůstávají. A symbolický odchod z republikánského rámce – snaha vytvořit paralelní struktury moci, o nichž se v souvislosti s ‚chalífátem‘ mluví v oficiálních zprávách – není cestou k důstojnosti, ale cestou k izolaci a konfliktu. Jediná cesta, která nevede k dalšímu rozpadu, je cesta dialogu – i když je to cesta nejtěžší. Tento krok vyžaduje pokoru. A pokora není v politice běžná.

Fáze druhá: Hledání společného jazyka

Druhým krokem je vytvoření společného jazyka. To neznamená, že všichni začnou mluvit stejně. Znamená to, že se najdou pojmy, které mají pro všechny strany smysl.

Například: „důstojnost“. Pro vládu to může znamenat důstojnost státu, který plní své závazky. Pro studenty to může znamenat důstojnost člověka, který má na důstojný život. Pro předměstí to může znamenat důstojnost komunity, která není vnímána jako méněcenná. Slovo je stejné. Významy jsou různé. Mediace hledá průsečík – to, co je společné všem významům. A na tom staví.

Tento krok vyžaduje trpělivost. Nejde ho uspěchat. Vyžaduje mnoho setkání, mnoho rozhovorů, mnoho neúspěchů. Ale bez něj není možné pokračovat.

Fáze třetí: Evoluční selekce hodnot

Třetím krokem je výběr z hodnot, které jednotlivé světy přinášejí. Ne výběr jedné hodnoty nad druhou. Ale výběr těch prvků, které mají smysl pro pokračování celku.

Co to znamená? Vláda přináší hodnotu odpovědnosti – schopnost myslet na budoucnost, plnit závazky, udržet stabilitu. To je hodnota, kterou nelze ztratit. Studenti přinášejí hodnotu spravedlnosti – schopnost vidět nespravedlnost a chtít ji napravit. To je hodnota, kterou nelze ztratit. Předměstí přinášejí hodnotu plurality – schopnost žít s rozdíly, aniž by se jeden musel vzdát své identity. To je hodnota, kterou nelze ztratit.

Mediace není o tom, že jedna strana zvítězí. Je o tom, že všechny strany přinesou to, co je na jejich hodnotách nosné, a z toho se vytvoří nový rámec. Rámec, který není kompromisem, ale novou kvalitou. Francouzská identita by přestala být tím, čím byla, a stala by se něčím novým – aniž by popřela svou minulost.

Tento krok vyžaduje vizi. Mediace není jen řešení konfliktu. Je to tvůrčí akt. Vytváření nového, co tu ještě nebylo.

Fáze čtvrtá: Stabilizace nového rámce

Čtvrtým krokem je stabilizace. Nový rámec musí být ukotven v institucích, v zákonech, v každodenních praktikách. Musí být předán dál – dalším generacím, které ho budou moci rozvíjet.

To znamená: nestačí, že se strany dohodnou. Je třeba, aby se dohoda vtělila do struktur. Do ústavy, do školství, do médií, do sociálního systému. Aby přestala být „dohodou“ a stala se skutečností.

Tento krok vyžaduje trpělivost a vytrvalost. Mediace nekončí podpisem smlouvy. Mediace končí tehdy, když nový rámec žije – když ho lidé přijmou za svůj a začnou ho používat v každodenním životě.

4. Proč je to tak těžké

Na papíře to vypadá jednoduše. V praxi je to nesmírně obtížné. Proč?

Za prvé: dekoherence je přirozená. Entropie roste. Rozpad je snadný. Když nic neděláte, svět se rozpadá sám. Mediace vyžaduje aktivní úsilí proti tomuto přirozenému směru. Je to jako snažit se zastavit rozpadající se dům. Musíte neustále pracovat, jinak se zřítí.

Za druhé: každá strana je přesvědčena, že má pravdu. V situaci dekoherence není pochybnost. Je jen jistota. Vláda je jistá, že její postup je jediný možný. Studenti jsou jisti, že jejich požadavky jsou spravedlivé. Předměstí jsou jista, že jejich opuštění evropských kulturních hodnot je jediná možná odpověď na vyloučení. Mediace vyžaduje pochybnost – ochotu připustit, že druhý může mít také pravdu. A to je v politice vzácné. Velmi vzácné.

Za třetí: mediace nemá okamžité výsledky. Vyžaduje čas. A v politice je čas vzácný. Vlády chtějí výsledky ihned. Demonstranti chtějí změnu hned. Předměstí chtějí uznání teď. Mediace je pomalá. A to je v konfliktu s rytmem politiky, která je rychlá.

Za čtvrté: mediace vyžaduje vůdce, kteří nejsou běžní. Vůdce, který je schopen mediace, není ten, kdo křičí nejhlasitěji. Je to ten, kdo naslouchá. Kdo je schopen vidět celek. Kdo je ochoten vzdát se části své vlastní pravdy ve prospěch pravdy vyšší. Takoví vůdci nejsou běžní. A v době krize je jich ještě méně. Navíc, ten, co nekřičí není vidět a ani slyšet.

5. Co to znamená pro jednotlivce

Možná si říkáte: to vše je příliš velké. Já jsem jeden člověk. Co mohu udělat?

Odpověď zní: mnohem víc, než si myslíte.

Mediace nezačíná na úrovni státu. Začíná na úrovni každodenního života. Každý rozhovor, v němž se snažíte porozumět druhému, je malou mediací. Každé setkání, v němž se snažíte najít společný jazyk, je malým krokem k nové koherenci.

Francie nepotřebuje zázrak. Potřebuje mnoho malých mediací, které se nakonec spojí v jednu velkou. Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni naslouchat, i když nesouhlasí. Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni pochybovat, i když jsou si jisti. Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni hledat společný jazyk, i když je to nepohodlné.

Takoví lidé nejsou běžní. Ale existují. A vy, drazí čtenáři, můžete být jedni z nich.

Závěr: Realizace nepravděpodobného

Scénář C je nepravděpodobný. Ale není nemožný. Je to reálná možnost, která má své podmínky. A tyto podmínky mohou být vytvořeny – pokud se najdou lidé, kteří jsou ochotni je vytvořit.

Mediace není zázrak. Je to práce. Je to práce na sobě, na druhých, na světě. Je to práce, která nemá záruku úspěchu. Ale je to práce, která má smysl – protože i když neuspěje, vytváří prostor, v němž se může stát něco nového.

V příštím, závěrečném článku se podíváme na to, jaká je role jednotlivce v tomto procesu – a proč je i ta nejmenší mediace důležitá. Ukážeme si, že scénář C není jen o politicích a institucích. Je o nás všech.

Pokračování příště: Obtížnost realizace scénáře C s nejnižší pravděpodobností úspěšnosti.