Francie mezi koherencí a rozpadem

Úvodem: Co vidíme, když se podíváme na Francii

Francie je zemí, která v posledních letech prochází něčím, co lze jen těžko popsat běžnými politologickými kategoriemi. Nejde jen o „vládní krizi“ nebo „sociální napětí“. Jde o něco hlubšího: o rozpad sdíleného světa. (Viz. 6 sdílených stran hrací kostky popsaných v předešlého článku „Hrací kostka jako model společnosti“).

Vláda, studenti, obyvatelé předměstí, hnutí Žlutých vest – to nejsou jen skupiny s odlišnými zájmy. To jsou světy, které se přestaly navzájem potkávat. Každý z nich má svou pravdu. Každý z nich má svůj jazyk. A mezi těmito jazyky přestal existovat překlad.

Tento článek se pokouší tuto situaci popsat pomocí rámce (metodologie), který jsme představili v předchozím textu (článek „Hrací kostka jako model společnosti“). Nebude to popis vyčerpávající. Bude to pokus o strukturované porozumění. Pokus ukázat, že to, co se jeví jako chaos, má svou vnitřní logiku – a že tato logika není nevyhnutelná. Tato série článků byla inspirována sérii článků Radima Valenčíka a původně vznikla jako pokus o aplikaci jeho vskutku odvážné hypotézy (vyvíjející se teorie) na aktuální dění ve Francii.

1. Francie jako dekoherentní systém

V předchozím článku jsme řekli, že dekoherence je proces, při němž se přerušuje vztah mezi možnostmi. Ve společnosti to znamená: přerušení vztahu mezi skupinami, které dříve tvořily celek.

Francouzská společnost byla po dlouhou dobu držena pohromadě určitým sdíleným rámcem. Byl to rámec republikánských hodnot – svoboda, rovnost, bratrství. Byl to rámec sekulárního státu. Byl to rámec evropské integrace. Tyto rámce nebyly nikdy dokonalé. Byly zdrojem napětí. Ale fungovaly jako společný jazyk, v němž se dalo o napětích mluvit.

V posledních letech se tento rámec rozpadl. Ne najednou. Postupně. Vláda přestala být vnímána jako garant společného dobra a začala být vnímána jako garant zájmů elit. Studenti přestali být vnímáni jako budoucí generace a začali být vnímáni jako problém. Obyvatelé předměstí přestali být vnímáni jako součást republiky a začali být vnímáni jako „oni“.

Tento proces je dekoherence. Nikoliv proto, že by se změnily názory lidí. Proto, že se přerušil vztah mezi jejich světy. Každý svět si vytvořil svou vlastní verzi reality. A tyto verze se už nepotkávají.

2. Tři světy Francie

Podívejme se na tři hlavní světy, které dnes ve Francii koexistují, aniž by spolu komunikovaly.

Svět vlády

Vláda žije ve světě odpovědnosti a závazků. Pro ni je realita dána tím, co je třeba udělat: udržet rozpočet, splnit evropské závazky, reagovat na geopolitické hrozby. Tento svět má svou vnitřní logiku. Není to svět „zlých lidí“, kteří chtějí ublížit. Je to svět lidí, kteří věří, že dělají to, co je nutné.

Problém je, že tento svět nerozumí jiným světům. Když vláda mluví o „rozpočtové odpovědnosti“, studenti slyší „škrty ve školství“. Když mluví o „evropských závazcích“, Žluté vesty slyší „ztráta suverenity“. Vláda má svůj jazyk. Ale tento jazyk už není srozumitelný mimo její svět. A k tomu nesmyslná, ekonomiku vyčerpávající angažovanost ve válce proti Rusku.

Svět studentů a Žlutých vest

Tento svět žije v realitě každodenního boje o důstojnost. Pro něj je realita dána tím, co je třeba přežít: ceny energií, dostupnost bydlení, pocit, že elity žijí v jiném světě. Tento svět má také svou logiku. Není to svět „rebelů bez příčiny“. Je to svět lidí, kteří cítí, že systém je opustil.

Problém je, že tento svět nerozumí vládě. Když demonstranti mluví o „sociální spravedlnosti“, vláda slyší „nesplnitelné požadavky“. Když mluví o „národních prioritách“, vláda slyší „populismus“. Studenti mají svůj jazyk. Ale tento jazyk už není srozumitelný mimo jejich svět.

Svět předměstí

Tento svět žije v realitě autonomní identity a odporu. Pro něj je realita dána tím, co je třeba bránit: vlastní komunitu, vlastní kulturu, vlastní důstojnost. Tento svět se už ani nesnaží mluvit s ostatními. Odstoupil z prostoru společného jazyka.

Problém je, že tento svět nechce rozumět ostatním. Ne proto, že by byl iracionální. Proto, že ztratil víru, že dialog má smysl. Když někdo mluví o „integraci“, obyvatelé předměstí slyší „asimilace“. Když někdo mluví o „republice“, slyší „stát, který nás nikdy nepřijal“. Tento svět má svůj jazyk. A tento jazyk je jazykem odchodu. Ne nutně fyzického odchodu z republiky, ale opuštění hodnot sladké Francie a přiklonění se k vlastní kultuře a hodnotám vyznávaných ve svých původních domovských krajinách.

3. Co chybí: mediace

V předchozím článku jsme řekli, že dekoherence je přirozený proces. Entropie roste, dokud ji něco nezastaví. Tím „něčím“ je mediace – aktivní vstup, který z mnoha dekoherentních větví vybírá ty, které mají smysl pro celek.

Z filozofického pohledu není mediace pouze právním nástrojem, ale hlubokým posunem v tom, jak lidstvo nahlíží na pravdu, konflikt a lidskou koexistenci. Zatímco právo hledá viníka a aplikuje rigidní pravidla, filozofie mediace staví na dialogu, uznání jinakosti a společném vytváření reality.

Ve Francii dnes mediace chybí. Vláda se pokouší o selekci silou. Demonstranti se pokoušejí o selekci tlakem. Předměstí se pokoušejí o selekci odchodem. Ale žádný z těchto pokusů nevytváří sdílený jazyk. Každý jen upevňuje svou vlastní větev.

To je klíčový problém. Není to problém „špatné vlády“ nebo „neústupných demonstrantů“. Je to problém chybějícího mostu. Mostu, který by umožnil, aby se tyto světy znovu potkaly – nikoli proto, aby jeden zvítězil nad druhým, ale proto, aby společně vytvořily nový rámec, v němž bude možné o rozdílech mluvit.

4. Tři možné budoucnosti

Jaká je budoucnost Francie? Nelze ji předpovědět. Ale lze rozlišit tři základní scénáře, které odpovídají třem způsobům, jak se systém může vyvíjet. Není však vyloučen ani čtvrtý, pátý a další scénář.

Scénář A: Stabilizace silou

Vláda prosadí pořádek silou. Dočasně. Tento scénář je pravděpodobný, ale nestabilní. Proč? Protože síla může vytvořit poslušnost, ale ne sdílený smysl. Síla potlačí sílu agresivity, ale neodstraní frustraci, která je její příčinou. Lidé v předměstích a chudí studenti zůstanou odříznuti. A odříznutí lidé se dříve či později vrátí – s novou energií, s novou formou odporu. K nim se přidá část střední vrstvy, která se ekonomicky propadá a je ohrožena nahrazením jejich práce algoritmy umělé inteligence.

Tento scénář je jako hod kostkou, po němž následuje zmrazení výsledku. Kostka leží na šestce. Ale to neznamená, že šestka je „pravda“. Znamená to jen, že ostatní možnosti byly potlačeny. A potlačené možnosti se vracejí. Jelikož vláda není schopna vládnout prostřednictvím demokracie, uchýlí si k diktátorským a tyranským metodám. Ostatně aktivně podporuje vedení Ukrajiny, které oslavuje radikální nacionalismus a kolaboraci s německými fašity Stepana Bandery, AndrijeMelnyka, Romana Šuchevyče  a dalších.

Scénář B: Fragmentace

Pokud nedojde k mediaci, Francie sklouzne do stavu permanentního rozpadu. Vzniknou sociální a kulturní „ostrovy“, které sice fyzicky koexistují na jednom území, ale nesdílejí žádný společný prostor. Každý ostrov má svou pravdu. A tyto pravdy se už nepotkávají.

Tento scénář je nejpravděpodobnější. Proč? Protože dekoherence je přirozený směr. Entropie roste. A bez aktivního zásahu se systém rozpadá. Není to „selhání“. Je to důsledek chybějící mediace.

Tento scénář je jako hod kostkou, po němž následuje rozpad kostky. Ne jedno číslo, ale mnoho úlomků, z nichž každý ukazuje jinou stranu. A žádný z nich už není kostkou. Vznikne chaos. Zainteresované strany a hnutí budou usilovat o to, aby jej nahradily řádem podle svých vlastních zájmů a představ. Budou se snažit prosadit vize, které se však budou od představ ostatních subjektů lišit. To vyvolá sociální pnutí, politické, a někdy dokonce i ozbrojené střety. Jakmile zvítězí jedna strana, bude se muset bránit pokusům jiných hnutí, jež budou usilovat o nastolení řádu podle svých představ. Jednotlivá hnutí budou své vize nového řádu bránit silou, tedy diktátem. Vše, co existuje, má tendenci zvrtnout se ve svůj protiklad – a to platí i pro demokracii, jejímž protikladem je diktatura.

Scénář C: Nová koherence

Tento scénář by nastal, pokud by se objevil nový mediátor – někdo, kdo by dokázal vstoupit mezi znesvářené světy a vytvořit z nich nový společný rámec. Vzal by diverzitu vytvořenou dekoherencí (požadavky studentů, obavy státu, kulturní specifika předměstí) a vybral z nich prvky, které mají smysl pro pokračování celku.

Tento scénář je nepravděpodobný.  Bohužel musím zdůraznit – velmi nepravděpodobný. Vyžaduje totiž něco vzácného: opuštění monologů všech zúčastněných stran a přechod k dialogu. Dialog není vyjednávání o pozicích. Je to společné hledání rámce, v němž lze vůbec o pozicích mluvit.

Tento scénář je jako hod kostkou, po němž následuje nový hod. Ne nová kostka. Ale nová hra. Hra, v níž jsou jiná pravidla – pravidla, která zohledňují všechny strany. Je to nová kvalita a změna kvality je revoluce, na které se dohodly všechny zainteresované strany. Nepravděpodobnost scénáře spočívá právě ve slově „se dohodly“.

5. Proč je scénář C nepravděpodobný – a přesto jediný, který řeší krizi

Scénář A jen oddaluje konflikt. Scénář B vede k trvalému rozpadu. Pouze scénář C transformuje chaotické mutace v novou vývojovou úroveň společnosti. Ale vyžaduje podmínky, které se nedaří snadno splnit:

1. Vznik akceschopného mediátora. Někdo musí mít dostatečnou autoritu, důvěryhodnost a schopnost vstoupit mezi znesvářené strany – nikoli jako soudce, ale jako tlumočník. Někdo, kdo rozumí všem třem světům a dokáže z nich vybrat to, co má smysl pro celek.
2. Ochota zainteresovaných stran akceptovat mediátora. To znamená vzdát se části své vlastní „pravdy“ ve prospěch společné pravdy. To je nesmírně těžké, protože každá strana je přesvědčena, že ta její pravda je ta jediná správná.
3. Ochota účastnit se dialogu. Dialog není vyjednávání o pozicích. Je to společné hledání rámce, v němž lze vůbec o pozicích mluvit. Vyžaduje to trpělivost, pokoru a odvahu.

To jsou podmínky, které se v reálném světě nedaří splnit snadno. Proto je scénář C nepravděpodobný. Ale právě proto, že je nepravděpodobný, je cenný. Je to horizont, k němuž je třeba směřovat, i když cesta je nejistá.

6. Co z toho plyne pro nás

Francie není případ, který se nás netýká. Je to laboratoř, v níž se odehrává něco, co se může odehrát kdekoli. Rozpad sdíleného světa není francouzskou specialitou. Je to strukturální možnost každé společnosti, která ztratí schopnost mediace.

Co z toho plyne?

Za prvé: Dekoherence není morální selhání. Je to strukturální proces. To osvobozuje od moralizování. Umožňuje vidět, že problém není v tom, kdo je „zlý“, ale v tom, že mezi světy chybí most.

Za druhé: Možnost a skutečnost nejsou jednoduché kategorie. Scénář B je nejpravděpodobnější, protože odpovídá přirozenému směru entropie. Ale pravděpodobnost není osud. Scénář C je reálný, i když nepravděpodobný. A to znamená, že budoucnost není dána. Je to otevřený prostor, v němž záleží na tom, co uděláme – nebo neuděláme. Oč tu běží je to – jak zvýšit pravděpodobnost nepravděpodobného scénáře C.

Za třetí: Subjekt není pasivní pozorovatel. Je to filtr, který vybírá a stabilizuje. Ale ne každý výběr je stejně hodnotný. Pouhá síla ke stabilizaci identity nestačí. Koherence vyžaduje sdílený smysl. A ten se rodí jen v dialogu.

Za čtvrté: Nutnost a nahodilost nejsou protiklady. Jsou to dvě stránky téhož procesu. Dekoherence je nutná (entropie roste). Ale která větev převládne, to je nahodilé – záleží na podmínkách, na aktérech, na historických náhodách. A právě do této nahodilosti může vstoupit lidská svoboda – jako schopnost vědomě volit, kterou větev posílím a kterou nechám zaniknout.

Závěr: Otevřená otázka

Francie stojí na rozcestí. Scénář B – fragmentace – je nejpravděpodobnější. Scénář A – silové potlačení – je dočasný a nestabilní. Scénář C – mediace a nová koherence – je nepravděpodobný, ale jediný, který skutečně řeší krizi.

Tento text neříká, že Francie musí zvolit C. Neříká, že C je snadné. Říká jen: scénář C je možný. A to, zda se stane skutečností, závisí na podmínkách, které mohou být vytvořeny – nebo nevytvořeny – lidským jednáním.

*

V příštím článku se podíváme na to, jak by scénář C mohl vypadat v praxi. Co by musel mediátor udělat? Jaké podmínky by musely být splněny? A jaká je role jednotlivce – obyčejného člověka – v tomto procesu?

*

Pokračování příště: Vznik sdílené koherence – realizace nejméně pravděpodobného scénáře C.