Vize, jakou potřebujeme/1795!

Vize, jakou potřebujeme/1795!

Náš svět a naše místo v něm – část 5.

V prvním dílu této série jsem napsal, jak vznikla kniha nazvaná: Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm.

První díl najdete zde:

https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/podari-se-polidstit-pocitac-ne-nekdy-ted-219/

Další díly následují. Nyní uveřejňuji výsledek, který vznikl tím, že Tibor Ganzer nechal celý text původní knihy projít „svou“ AI (Gemini) a uložil jí, aby pracovala kriticky a napsala na dané téma populární článek. Vzešel z toho nesmírně zajímavý text, který si zaslouží uveřejnění v seriálu k vizi, protože bezprostředně souvisí s dlouhodobým horizontem překračujícím setrvačné vidění budoucnosti, bez kterého dobrá vize nemůže existovat. Doporučuji porovnat s textem výše uvedené knihy. Nyní uveřejňuji na pokračování „konkurenční“ výsledek:

Ontologie kvantového multivesmíru:

Dekoherence, rekoherentní čas 

a evoluční dynamika lidské identity

v Tegmarkově Everettově rámci

ČÁST III

  1. Fyzikální a ontologický fundament: Propletenec, Feynmanův drahový integrál a Tegmarkův koncept nekonečné existence

Rekonstrukce před-časové a před-prostorové vrstvy reality vyžaduje opustit naivní geometrickou představu bodového pohybu v pevně daném prostoročasu a nahradit ji přísným matematickým fundamentem kvantové mechaniky. Matematický aparát kvantové teorie jasně ukazuje, že prostoročas není primárním jevištěm, na němž se odehrává fyzikální pohyb, ale že samotný pohyb a jeho ontologická mnohost tvoří podloží, z něhož prostoročasová geometrie teprve sekundárně emerguje.

2.1 Feynmanův drahový integrál jako ilustrace kvantové mnohosti cest

Jedním z nejhlubších teoretických průlomů v chápaní kvantové reality je Feynmanova formulace kvantové mechaniky pomocí sumace přes historie dráhový integrál (path integral). Richard Feynman matematicky dokázal, že kvantový systém přecházející ze stavu A do stavu B necestuje po jediné klasické trajektorii minimalizující účinek, ale realizuje všechny možné teoreticky představitelné dráhy současně. Kvantově-mechanická amplituda přechodu K(B, A) je dána integrálem přes nevratně obrovský konfigurační prostor.

Výpočet vyžaduje sečíst příspěvky všech trajektorií – přímých, zakřivených, hladkých, klikatých i těch, které klasická fyzika zakazuje. Každá cesta přispívá komplexní fází určenou klasickou účinkovou funkcí S(x(t)). Že se nejedná o pouhou výpočetní abstrakci či heuristický kalkul, dokázal přelomový optický experiment čínských fyziků, kteří poprvé přímo empiricky ověřili Feynmanův drahový integrál na fotonových stavech. V tomto experimentu vědci dokázali rekonstruovat fázové amplitudy pravděpodobnosti pro 1 419 857 různých trajektorií fotonu. Tento experiment poskytl empirický důkaz, že v hlubší vrstvě reality neexistuje jediná dráha, ale reálná fyzikální mnohost cest. Foton se nepohybuje po jediné dráze; jeho výsledná detekce je přímým důsledkem fázové interference nesmírného množství paralelně existujících historických trajektorií. Populárně vysvětleno např. zde: https://www.osel.cz/14908-fyzici-experimentalne-overili-feynmanuv-drahovy-integral.html 

2.2 Prapůvodní propletenec: Předčasová a předprostorová vrstva reality

Tato reálná mnohost cest tvoří ontologický fundament prapůvodního propletence (Fáze 1 v ontologické triádě). Propletenec není beztvarým chaosem bez zákonitostí, ale vysoce provázanou kvantovou strukturou, v níž dosud neemergovaly kategorie jednorozměrného entropického času, třírozměrného lokálního prostoru a fixní izolované identity. V této primární vrstvě všehobytí neexistují relace „před“ a „po“ ani „zde“ a „tam“. Jedná se o stav reprezentovaný kvantovou provázaností (quantum entanglement), kde jsou všechny možnosti fázově provázány v nepředstavitelně dimenzovaném Hilbertově prostoru.

K tomu ode mne:

Tato část obsahuje některé nepřesnosti, ale její poselství lze interpretovat přibližně takto: Základ „našeho“ světa, který můžeme nazvat „pramatérií“, původním „propletencem“, „primární vrstvou všehobytí“, jehož strukturu postupně odhalujeme, obsahuje takovou míru provázanosti a neurčitosti, že vznik stabilních struktur schopných dlouhodobě uchovávat zpětnou vazbu se jeví jako nepravděpodobný nebo problematický. Tj., že přímo z něj se nemůže zrodit nic, co by se mohlo vyvíjet k „rozumným“ interakcím, tj. interakcím, které by si uchovávaly zpětnou vazbu k prostředí, a tím určitou stabilitu nositele interakcí. Zdá se tedy, že svět, ve kterém mohou vznikat stabilní struktury schopné evoluce, prochází určitým typem redukce, který v našem případě interpretujeme jako dekoherenci, kdy se to, co existuje v podobě mnoha stavů formou určitého typu interakcí osamostatňuje,

jednotlivé větve everettovské mnohosvětovosti se stávají stále méně schopnými vzájemné interference. Toto „množení“ everettovských světů má exponenciální charakter. Pokusíme se dále v konfrontaci s textem zpracovaným AI ukázat (nad rámce toho, co je obecně uznáváno):

  1. Právě v takto redukovaném světě pozorujeme vznik nechaotických struktur schopných uchovávat zpětnou vazbu při interakci s prostředím, tj. může začít probíhat něco, co lze nazvat evolucí. obsahuje takovou míru provázanosti a neurčitosti, že vznik stabilních struktur schopných dlouhodobě uchovávat zpětnou vazbu se jeví jako nepravděpodobný nebo problematický
  2. Tato evoluce má dvě součásti, složky:

– Jednu více méně známou – vznik složitějších struktur z jednodušších (atomů, molekul, organických molekul, současně i hvězd a planet). Zde proces evoluce probíhá od jednoduchého ke složitému. Nové oproti tomu, jak se proces evoluce chápal dříve (před několika málo léty), je, že se jedná jen o jednu část příběhu, kdy „základní prvky vývoje“ nevznikají z ještě jednodušší, ale naopak redukcí „propletence“.

– Druhou, o které toho víme velmi málo, její existence není doložena, ale je matematicky možná, není stávajícím poznáním vyloučena a je velmi pravděpodobná. Lze očekávat, že v nejbližších letech přinesou výzkumy kvantové gravitace, emergentního času, vědomí a teorie informace nové podněty k posuzování této hypotézy. S určitou nadsázkou (jen pro ilustraci toho, jak jsme blízko pochopení „tajemství našeho světa“) říkám, že do srpna 2028 dojde k řadě objevů, které budou představu o ní konkretizovat (a tím i částečně potvrzovat). – Jedná se o to, že k procesu dekoherence může existovat symetrický proces rekoherence, při kterém se jednotlivá vlákna či větve everettovské mnohosvětovosti spojují či shlukují. Naše vědomí a s ním spojené myšlení (přesněji racionální uvědomování a emocionálního prožívání naší identity) by pak mohlo být spojeno s „dobře vyladěnou“ rekoherentní strukturou. A v takovém shluku pak možná existuje i naše lidská pospolitost. Vylaďování shluku vláken everettovské mnohosvětovosti (které je možné, ale zatím o něm téměř nic nevíme) probíhá zcela jiným způsobem, než je „od jednoduchého ke složitému“. Bezprostředně souvisí s vývojem interakcí mezi entitami vznikajícími v rámci první složky evoluce.

  1. Pokud se existence této druhé složky vývoje, kterou z principiálních důvodů nejsme schopni přímo pozorovat svými smysly, alespoň nepřímo potvrdí, bude to mít zásadní význam pro naše chápání vědomí, identity, smyslu bytí a našeho žití v něm.

(Pokračování)

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *