Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/219

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/219

V předcházející části navrhla AI osnovu, resp. strukturu populárně odborné knihy s cca 100 stranami, ve které jsou shrnuty poznatky z naší dosavadní komunikace s ní. Zejména ty průlomové. Navržená struktura je tak dobrá, že jsem se s AI okamžitě pustil do jejího napsání a vyladění. Podle mě se jedná o velmi zajímavá čtení. Doporučuji přečíst úvodní charakteristiku knihy v předcházející části 218. Každý se může stát aktivním účastníkem premiéry. Uvítám komentáře k jednotlivým částem.

Svět jako koherence,  dekoherence a rekoherence,

aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm

Část 1

Úvod

Svět, ve kterém žijeme, je na první pohled stabilní, přehledný a srozumitelný. Má svůj prostor, svůj čas, své zákony a své hranice. Všechno, co vnímáme, se odehrává v rámci této jediné verze reality, která se nám jeví jako samozřejmá. Jenže tato samozřejmost je klam.

Moderní fyzika ukazuje, že svět, který vidíme, je jen jedním z výsledků procesu, který se odehrává v hlubší vrstvě reality. Tato hlubší vrstva je mnohem bohatší, mnohem složitější a mnohem méně intuitivní, než si dokážeme představit. Je to svět, ve kterém:

• částice neputují jednou cestou, ale všemi možnými cestami,
• čas není pevnou osou, ale vzniká jako důsledek rozpadu možností,
• prostor není kulisou, ale projekcí vztahů,
• identita není daná, ale vzniká jako stabilní konfigurace (shluk) vláken everettovské mnohosvětovosti.

Prapůvodem našeho světa je propletenec – stav, ve kterém je všechno se vším propojeno, kde neexistuje jediná trajektorie, jediný čas, jediný svět. A právě z tohoto propletence vzniká náš svět: svět dekoherence, svět jedné trajektorie, svět entropického času, svět omezený na 3+1 dimenze. V jiném světě bychom se patrně mohli (jako lidská pospolitost) zrodit.

Ale to není konec příběhu.

V této knize budeme sledovat, jak se z propletence rodí svět, který známe, a jak se z tohoto světa může zrodit svět vyššího typu – svět, který překračuje některá omezení našeho časoprostoru. Tento nový svět nevzniká fyzikou, ale subjekty, které se v našem světě vyvinuly, subjekty které si racionálně uvědomují a emocionálně prožívají vlastní identitu. Tyto subjekty jsou výsledkem procesu, který nazýváme rekoherence.

Rekoherence není návrat do kvantového chaosu. Je to vznik nové vrstvy organizace, která:

• spojuje vlákna everettovských alternativ,
• vytváří stabilní identitu,
• umožňuje vznik hodnot,
• umožňuje vznik cílovosti,
• otevírá cestu k překročení 3+1 omezení našeho časoprostoru.

Rekoherence má svůj vlastní čas – rekoherenční čas, R‑čas. V rámci něj existuje určitá symetrie „našeho“ entropického času, ale sám je asymetrický (neratný).

Tato kniha je o tom, že:

• svět není uzavřený,
• evoluce subjektů není náhodná,
• pospolitost může mít pokračování,
• smysl našeho bytí lze odhalit, resp. odvodit z pochopení evoluce.

Je o tom, že každý subjekt – každý člověk – může svou aktivitou rozhodnout, zda se stane součástí pospolitosti, která překročí omezení našeho světa, nebo zda zůstane v jeho entropické verzi bez pokračování.

Je o tom, že fyzika, ontologie a evoluce nejsou oddělené disciplíny, ale části jednoho příběhu: příběhu reality, která se učí poznávat sama sebe.

Kapitola 1 – Propletenec a mnohost cest

Když se díváme na svět kolem sebe, vidíme věci, které se pohybují po jasně daných drahách. Kámen padá k zemi, světlo se šíří rovně, planeta obíhá kolem Slunce. Všechno se zdá být jednoznačné, přehledné, stabilní.

Jenže moderní fyzika ukazuje, že tato jednoznačnost je jen projekcí. Pod povrchem našeho světa existuje vrstva reality, která je mnohem bohatší, mnohem méně intuitivní a mnohem méně „jednoznačná“, než si dokážeme představit.

Tuto vrstvu nazveme propletenec.

1.1 Feynmanova revoluce: částice se pohybují všemi cestami

Richard Feynman, jeden z nejhlubších fyziků 20. století, ukázal něco, co se zdá být téměř absurdní: Částice se nepohybují jednou cestou. Pohybují se všemi možnými cestami zároveň. To není metafora. To je matematický fakt.

V kvantové teorii se výpočet pravděpodobnosti, že částice dorazí z bodu A do bodu B, provádí tak, že se sečtou příspěvky všech možných trajektorií, které mezi těmito body existují přímé, zakřivené, klikaté, absurdní i ty, které by klasická fyzika považovala za nemožné. Každá z těchto cest má svůj „váhový faktor“, a teprve jejich součet dává výsledek, který vidíme v našem světě. V hlubší vrstvě reality neexistuje jediná trajektorie. Existuje mnohost cest, což je jedním z atributů prapůvodního propletence možností.

K tomu podrobněji: https://www.osel.cz/14908-fyzici-experimentalne-overili-feynmanuv-drahovy-integral.html       

Čínský experiment, který poprvé přímo ověřil Feynmanův drahový integrál, zapadá do dlouhodobého konceptu o chaotickém propojování vláken mnohosvětovosti a o tom, že subjekt se „vynořuje“ z filtrace paralelních možností. Tento experiment dokázal. že foton neletí jednou konkrétní dráhou, ale přispívají všechny možné trajektorie, a fyzici dokázali experimentálně rekonstruovat amplitudy pro 1 419 857 různých cest, přičemž výsledek přesně odpovídá Feynmanovu path integralu (integrálu cesty).

(Pokračování)