Určení smyslu zvenku a zevnitř

Položme si otázku, v čem spočívá význam zabývání se pojmem smyslu obecně, smyslem činnosti a smyslem života. Probíhá změna vnímání reality, proměna vztahu k přírodě, přeformátovávání unipolárního světa na multipolární, masivní využívání automatizace, robotiky a umělé inteligence. Současně dochází k pokusům o změnu tradičního kapitalismu v jinou společenskou formu, přičemž je často odmítána myšlenka socialismu i komunismu jako nefunkční nebo překonaná. U všech těchto proměn si klademe otázku: „Má to smysl?“ Mnoho lidí ztratilo naději a vytvořilo si postoj: „Nemá smysl se snažit něco měnit, sám stejně nic nezměním a bude to pro mě ještě horší, než doposud.“ Smysl však musíme hledat jak v historii proměn společnosti, tak ve vizích a plánech pro budoucnost.
Subjektem přitom rozumíme nejen jednotlivého člověka, ale i právnickou osobu – firmu, spolek, obec či stát. U právnické osoby však nelze mluvit o „uvědomění“ v psychologickém smyslu; jde o rozhodovací procesy, které jsou formalizovány ve stanovách, usneseních orgánů nebo v nepsaných rutinách organizace. Subjekt má objektivní zájem na vlastním přežití a zachování sebe jako jedince (ontogeneze), ale také na pokračování rodu (fylogeneze). Hovoříme tedy o opakovaném obnovování, o reprodukci jednotlivce i rodu, o reprodukci kultury i civilizace, které jsou vázány na konkrétní lidi i na menší či větší společenství. Reprodukce může být prostá – tedy pouhé zachování statusu quo. Může být rozvíjející se – tedy kvalitativní růst, zlepšování podmínek, rozšiřování schopností. A může být také zužující se – obnovování na postupně menším základě, které směřuje k zániku. Příkladem zužující se reprodukce je vymírající etnikum, které se již nedokáže kulturně ani populačně obnovovat, nebo firma, která sice ještě funguje, ale ztrácí trhy, znalosti i schopnost inovace.

Potřeba a předmět uspokojené potřeby

Aby člověk mohl zajistit vlastní reprodukci, musí uspokojovat své potřeby. Potřeba je projevem vzniklé nerovnováhy, která ohrožuje existenci subjektu. Například tělu chybí energie – konzumací potravy je nerovnováha odstraněna. Tělu chybí voda – pitím je voda doplněna. Odstraněním zdroje nebezpečí je uspokojena potřeba bezpečí.
Potřeba je uspokojována aktivní, duchovně-praktickou činností. Tato činnost zahrnuje za prvé uvědomění si vzniklé nerovnováhy a potřeby jejího odstranění. Za druhé zahrnuje zaměření se na předmět, který po dosažení žádoucí změny rovnováhu obnoví – v našem příkladu obstarání potravy, vody, nebo odstranění nebezpečí, či alespoň snížení míry rizika. Předmět vstupující do procesu činnosti má svůj stav – svou kvalitu a kvantitu. Subjekt hodnotí, zda tato kvalita a kvantita zaručují udržení rovnováhy. Pokud nikoli, stanovuje kvalitativní a kvantitativní parametry, které má předmět mít po ukončení činnosti. Tento zamýšlený budoucí stav je cílem. Cíl je tedy představa žádoucího výsledku – souhrn parametrů, jichž má být změnou předmětu dosaženo.
Například bezprostředním cílem konzumace jídla je zahnání pocitu hladu, který je projevem energetické nerovnováhy mezi potřebami těla a jeho aktuální zásobou. Účelem konzumace jídla je pak trvalejší nastolení energetické rovnováhy, což je výhoda, kterou subjekt získává splněním cíle. Zatímco cíl odpovídá na otázku „čeho chci dosáhnout?“, účel odpovídá na otázku „k čemu mi to bude, až toho dosáhnu?“. Obstarání potravy, která má výživovou hodnotu a nezpůsobí žaludeční potíže, má smysl. Pokud však zvolený způsob obstarání potravy ohrožuje existenci jedince – buď proto, že nezajistí potravu vůbec, nebo proto, že riziko (např. vloupání do přísně střeženého skladu) je větší než pravděpodobný užitek – pak taková činnost smysl postrádá. Je to činnost nesmyslná.

Vnitřní a vnější určení smyslu

Smysl je jednotou dvou protikladných stránek: určení zevnitř a určení zvenku. Vnější určení (okolnosti, výsledek, společenský kontext) podmiňuje, reprodukuje a zprostředkovává určení vnitřní (subjektivní motivaci a reflexi). A naopak: vnitřní určení podmiňuje, reprodukuje a zprostředkovává určení vnější. Nejde o mechanickou příčinnost, ale o dialektický vztah vzájemného předpokládání a dotváření.
Vnitřní určení smyslu činnosti spočívá v subjektivním procesu. Subjekt si uvědomuje vznikající nerovnováhu, cítí potřebu ji odstranit. Tato nerovnováha se nemusí týkat jen jeho těla nebo psychického stavu, ale i jeho společenského postavení, majetku, dobrého jména či budoucnosti jeho blízkých. Subjekt si vytváří představu, jak nerovnováhu odstranit, zaměřuje pozornost na potřebu, vybírá předmět své činnosti. Analyzuje stávající skutečnost a zvažuje možnosti změny. Ve své představě vytyčuje kvalitativní a kvantitativní parametry nového, žádoucího stavu. Hledá a vybírá prostředky k jeho dosažení. Předvídá rizika a odhaduje nezamýšlené důsledky, které by mohly doprovázet snahu o dosažení zamýšlených výsledků. Hodnotí efektivnost činnosti, poměřuje budoucí výhody s možnými nevýhodami. To vše je součástí vnitřního určení smyslu – tedy subjektivního, reflektovaného odhadu, zda má daná činnost smysl.
Vnější určení smyslu činnosti se naopak vztahuje k výsledku – ať už předpokládanému, nebo skutečně dosaženému. U předpokládaného výsledku hodnotíme jednak pravděpodobnost jeho dosažení, jednak jeho kvalitativní a kvantitativní parametry. Klíčovým kritériem je, nakolik tento výsledek uspokojuje naše potřeby, nakolik odstraňuje vzniklou nerovnováhu, která ohrožuje jedince, skupinu, společnost, národ, lidstvo nebo samotné podmínky jejich existence. Sem patří potravinová bezpečnost, energetická bezpečnost, ochrana před ekologickými katastrofami, vojenská bezpečnost i ochrana před kriminalitou. Každá z těchto bezpečností se může zvrátit ve svůj protiklad – v nebezpečí. Ohrožení existence může přijít ve formě nedostatku energie, potravin, vody, výrobních kapacit, ale i ve formě války nebo rozsáhlé kriminality. Vnější určení smyslu tedy posuzuje dosažené chtěné výsledky i výskyt nežádoucích stavů, které činnost provázely. Hodnotí reálný, faktický smysl činnosti.

Sjednocení vnitřního a vnějšího určení

Subjekt svými smysly vnímá dosaženou realitu a poměřuje ji s plánem, se zamýšlenými cíli, které měly uspokojit potřebu. Podle míry dosažení těchto cílů a podle závažnosti negativních dopadů hodnotí smysl svého počínání. Toto hodnocení může provádět i předem, odhadem – na základě dosavadní zkušenosti, extrapolace (prodloužení trajektorie dosavadního vývoje) nebo analogie (zkušenosti z podobných činností).
Subjekt však nemusí na hodnocení smyslu přistoupit. Může ignorovat informace z dosavadního vývoje a opakovat neúspěšné postupy, přestože očekává úspěšné výsledky. V psychologii a teorii osobního rozvoje se tomuto fenoménu říká past neefektivního chování, lidově někdy označovaná jako „definice šílenství“ – opakovat stále stejné jednání a očekávat odlišný výsledek. Tento mechanismus nepostihuje jen jednotlivce, ale i celé instituce. Například když orgány Evropské unie opakovaně reagují na krizi novými centrálními nařízeními (tzv. „více Evropy“), aniž by předchozí nařízení vedla k očekávanému zlepšení, dopouštějí se téže chyby. Evropa, kdysi kolébka vzdělanosti, kultury a rozvoje, tak může směřovat k politické a hospodářské bezvýznamnosti. To klade otázku: jaký smysl má EU pro jednotlivé národy? Podobně bychom se mohli tázat po smyslu setrvání v nefunkčním podnikovém řízení, v neproduktivním manželství nebo v závislosti, která dlouhodobě ničí zdraví.

Konflikt mezi vnitřním a vnějším určením a jeho překonání

Co se však děje, když subjektivní pocit smyslu odporuje objektivnímu výsledku? Typickým příkladem je sebeobětování pro ideu, která nakonec selže – voják, který padne v prohrané válce, přesvědčen, že brání vlast; reformátor, jehož úsilí je zmařeno mocnějšími silami. Z hlediska vnitřního určení (jeho osobní motivace, odvaha, loajalita) jeho činnost smysl měla. Z hlediska vnějšího určení (dosažený stav – prohraná válka, neúspěšná reforma) smysl postrádá. Které hodnocení má přednost? Tento konflikt nelze rozřešit jednou provždy. Dialektický přístup říká, že smysl je jednotou obou stránek – tedy že činnost může být částečně smysluplná a částečně nesmyslná zároveň, podle toho, z jaké perspektivy ji posuzujeme. Pokud se však subjekt opakovaně nachází v situaci, kdy jeho vnitřně smysluplné úsilí systematicky selhává ve vnějších výsledcích, je nucen revidovat buď své cíle, nebo své metody. Jinak upadá do již zmíněné pasti neefektivního chování.

Smysl jako jednota určení a otázka dalšího zkoumání

Shrneme-li: smysl činnosti je dán vztahem mezi subjektivně reflektovanou potřebou (vnitřní určení) a skutečně dosaženým výsledkem, který tuto potřebu uspokojuje, aniž by ničil podmínky vlastní existence (vnější určení). Činnost má smysl tehdy, pokud vede k odstranění ohrožující nerovnováhy a pokud její přínos převažuje nad riziky a vedlejšími škodami. Činnost je nesmyslná, pokud tyto podmínky nesplňuje – ať už proto, že je založena na iluzorním odhadu, nebo že opakovaně produkuje opak zamýšleného.
Tento rámec lze aplikovat na jednotlivce, na organizace i na celé společnosti. Vyžaduje však ještě hlubší analýzu toho, co znamená smysl vyřčené věty, názoru nebo postoje – tedy otázku sémantického smyslu, která přesahuje rovinu činnosti a jejího hodnocení. O tom však příště.