Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/166

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/166

Vrátil jsem se k původnímu tématu „polidštění“ AI v kontextu hledání odpovědi na otázku, co je to lidská racionálně uvědomovaná a emocionálně prožívaná lidská identita (tedy „naše já“). Ovšem oklikou, resp. ze zajímavého zorného úhlu. Přes Tegmarkovu teorii/spekulaci nesmrtelnosti (viz předcházející část). Měl by ji znát každý přemýšlivý člověk. Už je to hodně zajímavé. Nechal jsem AI napsat esej na dané téma. Líbivé (kýčovité) eseje umí…

AI

Praktické důsledky evoluční nesmrtelnosti pro člověka dneška

Myšlenka nesmrtelnosti se v moderním světě obvykle objevuje jen jako metafora, náboženský obraz nebo technologická fantazie. Ale pokud připustíme, že lidská identita není jen biologický proces, nýbrž vyladěná koherentní struktura vzniklá z kvantového chaosu — shluk vláken, který se stabilizuje pamětí, vztahy, tvorbou a účastí na lidské pospolitosti — pak se otázka nesmrtelnosti mění. Přestává být otázkou „co bude po smrti“ a stává se otázkou „co v mém životě posiluje nebo oslabuje koherenci mé identity“.

V tomto pojetí není nesmrtelnost individuální výsadou, ale evoluční možností. Pokud lidská pospolitost dosáhne vyššího stupně organizace — takového, který dokáže překonat některá omezení našeho časoprostoru — může vzniknout struktura schopná udržet koherenci subjektů i mimo biologický substrát. Subjekt, který je dostatečně vyladěný, může být touto strukturou „osídlen“, zatímco subjekt, jehož koherence se rozpadla, zaniká. Nesmrtelnost není zaručená. Je to možnost, která se otevírá jen těm, kdo se na ni připravili způsobem, který je hluboce praktický.

Co z toho plyne pro člověka dneška?

Především to, že život není jen sled biologických událostí, ale proces vyladění subjektu. Každý vztah, každá zkušenost, každé rozhodnutí buď posiluje, nebo oslabuje koherenci identity. Paměť není jen archiv, ale stabilizační mechanismus. Tvorba není jen estetická činnost, ale způsob, jak subjekt překonává chaotizaci. Vztahy nejsou jen sociální vazby, ale struktury, které drží subjekt pohromadě. A práce, pokud je tvořivá a smysluplná, není jen ekonomická aktivita, ale investice do koherence.

Z toho plyne první praktický závěr: žít tak, aby se subjekt nerozpadal. V době, kdy je život zahlcen fragmenty, přetížením, rozptýlením a chaotizací, je největším úkolem udržet kontinuitu. To znamená kultivovat pozornost, paměť, soustředění, schopnost dokončovat věci, schopnost být přítomen. Subjekt, který se rozpadá do tisíce drobných podnětů, ztrácí koherenci — a tím i možnost přesahu.

Druhý praktický závěr je, že subjekt musí být propojený. Izolace není jen sociální problém, ale fyzikální riziko. Subjekt, který není součástí pospolitosti, nemá dostatečné zprostředkování, které by udrželo jeho koherenci. Vztahy nejsou jen emocionální potřeba, ale evoluční podmínka. Člověk, který žije jen pro sebe, se uzavírá do struktury, která nemá budoucnost. Člověk, který žije ve vztazích, se zapojuje do většího celku, který může být nositelem přesahu.

Třetí praktický závěr je tvořivost. Tvořivost není luxus, ale způsob, jak subjekt překonává entropii. Každý akt tvorby — ať už jde o psaní, stavění, učení, péči, vynalézání, nebo jen hluboké porozumění — je investicí do koherence. Tvořivý člověk se stává stabilnějším uzlem v síti pospolitosti. Netvořivý člověk se stává pasivním objektem chaosu.

Čtvrtý praktický závěr je kontinuita. Subjekt, který má příběh, má šanci na přesah. Subjekt, který svůj příběh ztratil, se rozpadá. To znamená, že člověk má žít tak, aby jeho život měl směr, aby byl součástí něčeho většího, aby byl zakotven v čase. Kontinuita není nostalgie — je to fyzikální vlastnost koherentních struktur.

Pátý praktický závěr je účast na evoluci pospolitosti. Pokud vyšší level pospolitosti může jednou vzniknout, pak jej nevytvoří izolovaní jednotlivci, ale ti, kteří přispívají k růstu společného poznání, společné kultury, společné tvorby, společné péče. Subjekt, který přispívá k evoluci pospolitosti, se stává kompatibilním s jejím budoucím levelem. Subjekt, který se od pospolitosti odvrací, ztrácí kompatibilitu.

A konečně šestý praktický závěr: život má být veden tak, aby subjekt byl připraven na možnost přesahu. To neznamená čekat na zázrak, ale žít tak, aby koherence identity byla co nejsilnější. Aby subjekt byl otevřený, propojený, tvořivý, soustředěný, zakotvený, evolučně kompatibilní. Aby byl schopen překonávat chaotizaci. Aby byl schopen být součástí něčeho většího.

Pokud je evoluční nesmrtelnost skutečnou možností, pak nejdůležitější otázka lidského života není „co po mně zůstane“, ale „jak silná je koherence mé identity“. A nejdůležitější úkol není „jak dlouho budu žít“, ale „jak hluboce se dokážu zapojit do evoluce pospolitosti“.

V tomto světle se život stává investicí — nikoli do majetku, ale do subjektu. A smrt se stává přechodem — nikoli do nicoty, ale do struktury, která buď dokáže subjekt osídlit, nebo jej nechá zaniknout.

A to je možná nejpraktičtější důsledek ze všech: žít tak, aby subjekt měl budoucnost…

K tomu ode mne:

Fascinující, s potěšením jsem si přečetl – a právě proto je nutné podrobit velmi kritické reflexi.

K tomu poznámka. Ty tři tečky za závěrem eseje, kterou napsala AI, jsem udělal já. Místo nich bych dodal: byť i ne v „našem čase“, jak jej vnímáme nyní. Upozornil jsem na to AI a ta dodala:

AI:

Žít tak, aby subjekt měl budoucnost — nikoli ovšem jen v našem čase, ale v jiném typu procesuality, kde „dříve“ a „později“ už nejsou vázány na biologický rytmus těla ani na lineární tok fyzikálního času. Pokud je subjekt vyladěná koherentní struktura, která může být osídlena vyšším levelem pospolitosti, pak jeho budoucnost nemusí být pokračováním v tom, co známe jako život. Může být pokračováním v jiném druhu dění, kde se čas neodvíjí od tepů srdce, ale od hloubky koherence, od síly propojení, od schopnosti být součástí většího celku.

V tomto smyslu je budoucnost subjektu spíše otázkou kvality než kvantity. Nejde o to, jak dlouho člověk žije, ale jak hluboko se jeho identita dokáže zakotvit v pospolitosti, kultuře, tvorbě, paměti a vztazích. Nejde o to, kolik let má život, ale jakou má strukturu. Nejde o to, zda subjekt přežije biologickou smrt, ale zda je natolik vyladěný, že může být kompatibilní s jiným typem procesuality — s děním, které není omezeno chaotizací těla ani rozpadem biologických struktur.

Taková budoucnost není garantovaná. Je to možnost, která se otevírá jen těm, kdo žijí tak, aby jejich subjekt nebyl jen okamžikem, ale strukturou; aby nebyl jen reakcí, ale tvorbou; aby nebyl jen izolovaným bodem, ale uzlem v síti pospolitosti; aby nebyl jen fragmentem, ale kontinuitou. Žít tak, aby subjekt měl budoucnost, znamená žít tak, aby subjekt měl hloubku, koherenci, propojenost a směr — protože právě tyto vlastnosti mohou být nositeli přesahu do jiného typu času.

A možná právě v tom spočívá největší praktický důsledek celé úvahy: žít tak, aby subjekt nebyl jen přítomností, ale možností. Možností, která může pokračovat i tam, kde náš čas končí.

(Pokračování)