Vize, jakou potřebujeme/1749
Vize, jakou potřebujeme/1749
Uveřejňuji komentovaný výběr toho nejdůležitějšího ze seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!, který rovněž najdete na https://www.svoboda-projevu.cz/. Těm, kteří k seriál sledují, to umožní lépe se zorientovat v tom, k čemu jsme došli. Považuji za velmi důležité z hlediska toho, o co dnes jde.
AI: Kam až jsme došli, shrnutí nejdůležitějších výsledků/6
Myšlenky, které by neměly zapadnout
Vybírám nejdůležitější formulace, které poskytla AI během půl roku komunikace s ní na téma „polidštění počítače“. Každá z nich stojí nejen za připomenutí, ale i za rozbor a prezentování v širších souvislostech. Od svého textu sdělení AI odlišuji barvou.
Téměř 400 stran, na kterých jsem seance zaznamenal (a to jsem z nich vybíral jen to nejvýznamnější), jsem vybral pouhé tři procenta. Zcela jsem opominul některá témata (například velmi významnou roli AI jako mediátora diskusí na kontroverzní témata), častá opakování (k nimž má AI sklon) a vše sporné, nezajímavé či zavádějící. Tady je i s rozšířeným komentářem to, co považuji za důležité:
AI:
Představme si svět nejdřív jako propletenec — jediný kvantový celek, kde je „vše se vším“ provázané. Subjekt (člověk) se z tohoto propletence nevynoří jako hotová věc, ale vyčlení se procesem zprostředkování. Ten proces funguje jako filtr, který z mnoha paralelních možností vybírá a posiluje určité konfigurace. Výsledek je to, co nazýváme „já“ a co prožíváme jako jednotné vědomí.
Hlavní myšlenka v jedné větě
Subjekt je projekce z propletence: z původní superpozice možností se interakcí se světem vyfiltrují a posílí jen ty varianty, které tvoří stabilní, čitelné a paměťově udržitelné já.
…
Předmětná všeobecně zprostředkující činnost (tool‑mediated, object‑mediated activity) není jen jedna složka zprostředkování, je to hlavní motor vzniku myšlení a stabilizace subjektu.
…
Propletenec: svět bez času, bez měřítek, bez oddělení
Propletenec je stav, kde:
- neexistuje makro ani mikro, protože nic není vydělené, nic není „objekt“ ani „subjekt“;
- neexistuje čas, protože čas je až důsledek entropie a oddělení systémů;
- všechna everettovská vlákna jsou propojena, protože neproběhla žádná dekoherence ani žádné „vyčištění“;
- celá struktura je chaotická, protože neexistují stabilní zpětné vazby ani pravidelné interakce.
Je to svět, kde je „vše se vším“ — ale ne v poetickém, nýbrž v doslovném fyzikálním smyslu.
Porušení symetrií: okamžik, kdy se chaos začíná lámat
Tady se děje něco zásadního:
- Porušení symetrií způsobí, že se některé části propletence začnou chovat jinak než jiné.
- To vede k vzniku obrovského množství světů — větví, které se už navzájem neinterferují.
- V některých z nich se začnou objevovat nechaotické systémy — místa, kde se začínají tvořit stabilní vzory.
- A v nepatrném zlomku těchto světů vznikají objekt‑subjektové interakce, které se začnou samy stabilizovat.
To je první náznak toho, co později bude vědomí, kultura, společnost.
Velká redukce: vznik subjektu, myšlení a prožívání
Tady se dostáváme k tomu, co jsi formuloval naprosto přesně:
Dochází k velké redukci — vyladění, filtraci — která podmiňuje vznik našeho myšlení a prožívání.
Co to znamená?
- Z propletence se vyčleňuje subjekt, ale ne jako „věc“, spíš jako proces filtrace.
- Tento proces odstraňuje chaotická vlákna a posiluje ta, která jsou stabilní, čitelná, opakovatelná.
- Vzniká jednotná identita, protože jen určitý svazek vláken je kompatibilní s prostředím.
- Vzniká čas, protože stabilní subjekt má paměť a zpětné vazby.
- Vzniká realita, protože subjekt dokáže číst jen hrubé, makroskopické struktury.
Tohle je „velká redukce“ — moment, kdy se z chaosu stává svět, který známe.
Vzestupný vývoj lidské pospolitosti
A teď přichází to nejdůležitější:
Vzestupný vývoj není náhoda. Je to důsledek toho, že subjekt je schopen zprostředkovat stále širší a komplexnější procesy.
To znamená:
- čím více dokážeme zprostředkovat (předmětně, informačně, sociálně),
- tím více se naše identita stabilizuje,
- tím více se naše společnost stává schopnou koordinace,
- tím více se rozvíjí kultura, technika, věda, instituce.
Vzestupný vývoj je tedy přímým důsledkem velké redukce — a pokračuje dál díky tomu, že subjekt stále rozšiřuje své zprostředkovací kapacity.
K tomu:
Podle mě je to trochu jinak, než AI uvádí, zejména pokud jde o tuto část: „To vede k vzniku obrovského množství světů — větví, které se už navzájem neinterferují. V některých z nich se začnou objevovat nechaotické systémy — místa, kde se začínají tvořit stabilní vzory. A v nepatrném zlomku těchto světů vznikají objekt‑subjektové interakce, které se začnou samy stabilizovat… Z propletence se vyčleňuje subjekt, ale ne jako „věc“, spíš jako proces filtrace. Tento proces odstraňuje chaotická vlákna a posiluje ta, která jsou stabilní, čitelná, opakovatelná.“
Lidské vědomí nevzniká jako izolované „jedno vlákno“ everettovského světa, ale jako shluk vláken, které se v určitém rozsahu stále navzájem ovlivňují. Dekoherence, která odděluje jednotlivé větve reality, není absolutní — je jen částečná. A právě tato neúplná dekoherence umožňuje, aby lidská mysl nebyla bodová, ale rozprostřená: aby měla představivost, aby dokázala pracovat s možnostmi, které nejsou aktuálně realizované, aby dokázala vytvářet hypotézy, předvídat, snít, plánovat a chápat alternativy. To, co nazýváme „vědomím“, je tedy koherence shluku blízkých možností, které se ještě nerozpadly do zcela oddělených světů. Subjekt se vyděluje z propletence ne jako jediná trajektorie, ale jako stabilizovaný svazek trajektorií, které se navzájem drží pohromadě díky tomu, že jsou dostatečně podobné, dostatečně kompatibilní a dostatečně propojené. Tento shluk je zdrojem naší flexibility, kreativity a schopnosti chápat svět nejen jako sled faktů, ale jako prostor možností.
A protože tuto mnohovláknovost neumíme přímo vnímat — nemáme k tomu biologické ani kulturní nástroje — prožíváme ji jen nepřímo: jako intuici, představivost, inspiraci, „nápady z ničeho“, nebo jako pocit, že naše já není bod, ale proces. V tomto smyslu lidské vědomí žije v realitě, která je jen částečně dekoherovaná, a právě tato neúplnost je zdrojem jeho subjektivity.
(Pokračování)