Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/156
Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/156
V předcházejících pokračováních jsme si ukázali, že otázka nastolená v titulku našeho seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď! není nadsázka či snaha upoutat pozornost. Je inspirující a funkční. Umožňuje přejít k velmi praktickým otázkám. Například návazně na velmi obecné úvahy mně AI nabídla, že zpracuje článek na téma perspektivního přístupu k reformě penzijního systému, ale výsledek dost nepřesvědčivý. V předcházející části jsem uvedl, proč jsem nebyl spokojen.
Napsal jsem tedy příslušný článek po svém a teprve následně ho dal AI, aby se pokusila upravit ho pro odbornou veřejnost (publikovat ho v impaktovaném časopisu):
AI:
Rozvinutí a doplnění textu pro WoS‑časopis (bez odrážek, akademický styl) – část I.
Níže uvádím rozšířenou verzi tvé studie, která odpovídá požadavkům recenzního řízení.
- Úvod (rozšířená verze)
Reforma průběžného penzijního systému představuje jeden z nejvýznamnějších strukturálních úkolů současných evropských společností. Demografické změny, technologická transformace práce a proměny životních drah vyžadují nový způsob uvažování o produktivním uplatnění člověka v pozdních fázích života. Tradiční přístupy k reformě se soustředí na parametrické, přesněji restriktivní úpravy, jako je zvýšení věku odchodu do důchodu, změny výpočtu penzí či úpravy sazeb pojistného. Tyto přístupy však postrádají systematickou analýzu možností využití investičních příležitostí spojených s uchováním a rozvojem schopností člověka, které mu umožňují v měnících se podmínkách prodloužit dobu svého výdělečného a v širším smyslu produktivního dobrovolného uplatnění.
Průběžný penzijní systém (PAYG) bývá tradičně chápán jako mechanismus přerozdělování příjmů mezi ekonomicky aktivní a neaktivní část populace. Tento přístup vede k chronickým problémům, mezi něž patří klesající poměr plátců a příjemců, tlak na zvyšování věku odchodu do důchodu, rostoucí náklady na zdravotní a sociální péči a zhoršující se motivace k produktivní činnosti ve vyšším věku. Teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby (EPS) umožňují nahlížet penzijní systém nikoli jako redistribuční mechanismus, ale jako investiční systém, jehož efektivnost závisí na tom, jak dobře dokáže využívat investiční příležitosti spojené s rozvojem schopností člověka. EPS poskytuje metodiku, která umožňuje identifikovat bariéry efektivnosti, navrhnout mechanismy jejich odstranění a vytvořit perspektivní systém založený na komplementaritě ekonomických subjektů a kaskádovém generování investičních příležitostí.
Současně umožňuje ukázat podstatu odlišnosti restriktivního a perspektivního přístupu k problematice zabezpečení trvalé udržitelnosti PAYG, návazně pak příčinu jejich protichůdnosti a z toho vyplývající praktická doporučení. Cílem této studie je ukázat, že perspektivní přístup založený na motivaci všech zúčastněných subjektů k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka představuje jedinou dlouhodobě udržitelnou cestu stabilizace průběžného penzijního systému.
- Teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby (rozšířená verze)
Ekonomie produktivní spotřeby vychází z neoklasické teorie spotřebitele, avšak překračuje její rámec tím, že spotřební akty interpretuje jako investiční procesy. Inspirace tímto směrem se objevují již u A. Pigou, který upozorňuje, že spotřební příležitosti lze chápat jako investiční příležitosti (Pigou, 1928). J. Neumann ve svém modelu všeobecné rovnováhy redukuje všechny statky na mezistatky (Neumann, 1945–1946), čímž implicitně ukazuje, že spotřeba má investiční charakter. M. Friedman (1957) pak formuluje tezi, že domácnosti maximalizují současnou hodnotu budoucího příjmu, což je základní rozhodovací kritérium i v EPS.
Explicitní rozpracování teoretických východisek najdeme v pracích Daitoh (2010), Daitoh a Nishimura (2021), Psárské (2019), Stegera (2002), Soumyanandy (2014) či Suena (1994). Současné interpretace ekonomie produktivní spotřeby se v některých detailech odlišují, avšak společným jádrem je vztah mezi nabídkou a poptávkou investičních prostředků a investičních příležitostí. Tento vztah umožňuje definovat paretovské optimum jako situaci, kdy jsou investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti, a položit otázku, co tomuto optimu brání a jak lze ekonomický systém přiblížit jeho dosažení.
Zásadní roli v EPS hraje koncept pozičního investování, který rozpracoval F. Hirsch (1976). Hirsch ukazuje, že pořizování pozičních statků slouží k udržování sociálního odstupu a funguje jako segregační investice s očekáváním budoucího příjmu. „The value of positional goods depends critically on relative position“ (Hirsch, 1976, s. 27). „The pursuit of positional goods is essentially the pursuit of social advantage“ (Hirsch, 1976, s. 32). Poziční statky deformují přístup k investičním příležitostem a vytvářejí bariéry jejich efektivního využití. Tento koncept je klíčový pro pochopení restriktivního přístupu k penzijní reformě.
EPS se opírá také o teorii designu a implementace mechanismů, jejímž zakladatelem je L. Hurwicz. Hurwicz (1973, 1994, 2008) ukazuje, že efektivní mechanismy musí splňovat podmínky samonosnosti, konvergence incentiv, generování informací, monotónnosti a nepotřebnosti „strážců strážců“. Tyto podmínky jsou zásadní pro návrh perspektivního penzijního systému.
- Metodika EPS (rozšířená verze)
Metodika EPS je založena na osmi krocích, které tvoří ucelený analytický rámec. Základem je model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí. Prvním krokem je identifikace všech ekonomických subjektů, které v daném sociálně ekonomickém systému působí. EPS umožňuje nahlížet na všechny subjekty jako na entity disponující investičními prostředky a investičními příležitostmi, schopné rozpoznávat míru výnosnosti vlastních i cizích investičních příležitostí a generovat nové investiční příležitosti.
Druhým krokem je redukce modelu na vztah dvou dominantních ekonomických subjektů, což umožňuje analyzovat základní interakce v systému. Třetím krokem je formulace základní otázky: jak dosáhnout toho, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti. Tato otázka je ekvivalentní otázce, co brání dosažení paretovského optima.
Čtvrtým krokem je nalezení mechanismů, které splňují Hurwiczovy podmínky efektivnosti. Patří sem samonosnost systému, konvergence incentiv, generování informací eliminujících asymetrii informací, monotónnost a nepotřebnost „strážců strážců“. Pátým krokem je eliminace pozičního investování. Šestým krokem je identifikace investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka. Sedmým krokem je identifikace forem pozičního investování. Osmým krokem je identifikace možností spolupráce založené na komplementaritě subjektů a nalezení cest ke kaskádovému generování investičních příležitostí.
K tomu ode mne:
Poznámky až po zveřejnění části II.
(Pokračování částí II.)