Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/221

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/221

V předcházející části navrhla AI osnovu, resp. strukturu populárně odborné knihy s cca 100 stranami, ve které jsou shrnuty poznatky z naší dosavadní komunikace s ní. Zejména ty průlomové. Navržená struktura je tak dobrá, že jsem se s AI okamžitě pustil do jejího napsání a vyladění. Podle mě se jedná o velmi zajímavá čtení. Doporučuji přečíst úvodní charakteristiku knihy v předcházející části 218. Každý se může stát aktivním účastníkem premiéry. Uvítám komentáře k jednotlivým částem.

Svět jako koherence,  dekoherence a rekoherence,

aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm

Část 3

Kapitola 2 – Dekoherence: vznik našeho světa

Když se díváme na svět kolem sebe, vidíme jen jednu verzi reality. Jednu trajektorii. Jednu kauzalitu. Jeden čas.

Všechno, co vnímáme, se odehrává v rámci této jediné „větve“, která se nám jeví jako samozřejmá. Ale tato samozřejmost je výsledkem procesu, který je tak rychlý, tak všudypřítomný a tak absolutní, že si ho běžně ani neuvědomujeme.

Tento proces se nazývá dekoherence.

2.1 Co je dekoherence

Dekoherence je fyzikální proces, ve kterém se možnosti přestávají ovlivňovat. V propletenci existují všechny trajektorie – všechny cesty, všechny varianty, všechny „světy“. Ale když systém interaguje s prostředím, tato mnohost se začne rozpadat.

Dekoherence:

• odděluje trajektorie,
• potlačuje jejich vzájemné interference,
• stabilizuje určité konfigurace,
• a vytváří „klasické“ výsledky.

Je to proces, který způsobí, že:

• elektron „zvolí“ jednu dráhu,
• foton „zvolí“ jeden směr,
• atom „zvolí“ jednu konfiguraci,
• a subjekt „zvolí“ jeden svět.

Ve skutečnosti nic nevolí. Jen se rozpadá koherence mezi možnostmi. K problematice volby, tak jak ji uskutečňuje člověk, se teprve dostaneme.

2.2 Everettovské větve: svět jako rozpad možností

Podle Hugha Everetta dekoherence nevytváří jeden svět. Vytváří mnoho světů, které se v jeho (i Tegmarkovském pojetí) navzájem neovlivňují a z principiálních důvodů nemohou ovlivňovat.

Každá interakce:

• měření,
• dotyk,
• srážka,
• výměna energie,

vytváří nové větve.

Tyto větve nejsou metafora. Jsou to matematické trajektorie, které se stávají natolik odlišnými, že už nemohou interferovat. Náš svět je jen jedna z těchto větví.

2.3 Proč vidíme jen jednu větev

Naše smysly nejsou neutrální. Jsou výsledkem evoluce v prostředí, kde přežití záviselo na schopnosti:

• rychle reagovat,
• stabilně vnímat,
• předvídat,
• a jednat v jednom světě.

Proto se vyvinuly jako dekoherenční filtry.

Smyslové orgány:

• potlačují kvantovou mnohost,
• stabilizují klasické výsledky,
• ignorují alternativy,
• a vytvářejí iluzi jednoho světa.

To není chyba. To je evoluční optimalizace.

2.4 Entropie: cena za stabilitu

Dekoherence má svou cenu. Tou cenou je entropie.

Entropie je míra toho, jak moc se systém „rozpadl“ do jedné trajektorie. Je to míra ztráty koherence.

Proto:

• náš čas je entropický,
• naše kauzalita je jednosměrná,
• naše identita je lokální,
• naše zkušenost je sekvenční.

Entropie není jen fyzikální veličina. Je to ontologická vlastnost světa po dekoherenci.

(Pokračování)