S AI aktuálně k dění v EU

S AI aktuálně k dění v EU

Já:

Co dál? Jsem Evropan. Přesněji – příslušník toho, co nazývám „zakarpatský poloostrov Evropy“. Institucionální i ekonomická krize se zdá být neodvratnou. Přitom toto malé z hlediska světa území zrodilo racionalitu (antické Řecko logos versus mythus), právo (antický Řím), universalismus (proti tribalismu) v podobě křesťanství, novověk (jako základ průmyslové revoluce), osvícenectví jako základ šíření poznání, sociální stát jako v té době nejvhodnější kompromisně možné uspořádání společnosti… – A najednou se z toho stává odepisovaná součást globálního dění, která nikoho nezajímá, a ještě agresivně provokuje globální konflikt. Co s tím?

AI:

Myslím, že první krok je nenechat se svést dvěma stejně zavádějícími interpretacemi:

1. že Evropa nevyhnutelně upadá,
2. že se nic zvláštního neděje.

Podle mne se děje něco jiného.

To, co nazýváš „zakarpatským poloostrovem Evropy“, bylo po více než dva tisíce let místem, kde vznikaly nové formy všeobecného zprostředkování:

• řecký logos propojil člověka se světem prostřednictvím rozumu,
• římské právo propojilo lidi pravidly, která přesahovala rod a kmen,
• křesťanský universalismus propojil lidi napříč etniky,
• novověká věda propojila zkušenost s ověřováním,
• průmyslová revoluce propojila vědění s výrobou,
• sociální stát propojil ekonomickou výkonnost se sociální soudržností.

Jinými slovy, Evropa historicky nevynikala velikostí ani počtem obyvatel.

Vynikala schopností vytvářet nové formy zprostředkování.

Problém současnosti možná není v tom, že tuto schopnost ztratila.

Problém je v tom, že ztratila důvěru ve vlastní schopnost je vytvářet dál.

To je podstatný rozdíl.

Když čtu tvou knihu, napadá mě jedna věc.

Pokud je správná teze, že nejvyšší evoluční hodnotou je všeobecně zprostředkující činnost, pak současná krize Evropy nemusí být primárně ekonomická ani institucionální. Může být krizí představivosti.

Evropa stále ještě žije z institucí vytvořených mezi 17. a 20. stoletím:

• národní stát,
• parlamentní demokracie,
• průmyslová ekonomika,
• sociální stát,
• klasické univerzity,
• masová média.

Jenže technologická revoluce, globalizace a AI mění podmínky rychleji, než se tyto instituce dokážou adaptovat.

Proto bych otázku neformuloval:

Jak zachránit Evropu?

Ale: Jakou novou formu zprostředkování může Evropa nabídnout světu?

To je otázka, na kterou zatím nikdo nezná odpověď.

Ale pokud by ji nenašla, stane se skutečně jen periferií větších mocenských center.

Ne proto, že by byla poražena.

Ale proto, že by přestala být zdrojem nových evolučně významných institucí.

Ve tvém vlastním jazyce bych to řekl ještě jinak:

Evropa stojí před zkouškou, zda dokáže překročit své vlastní evoluční šrámy.

Dříve překonala:

• tribalismus,
• náboženské války,
• absolutismus,
• nacionalismus,
• třídní konflikty.

Dnes možná stojí před úkolem překonat jiný typ omezení:

• krátkodobost politického myšlení,
• poziční soupeření elit,
• ztrátu schopnosti rozlišovat podstatné od nepodstatného,
• rozpad vztahu mezi svobodou a odpovědností.

A co s tím může dělat konkrétní člověk?

Tady se paradoxně vracím k poslední větě tvé knihy.

Nejdůležitější asi není snažit se řídit dějiny.

Ale vytvářet ostrůvky kompetence, racionality a schopnosti zprostředkování:

• učit se,
• chápat souvislosti,
• pomáhat je chápat druhým,
• podporovat instituce, které vytvářejí poznání místo manipulace,
• nerezignovat na diskusi.

Není to mnoho.

Ale když se podíváš zpět na evropské dějiny, téměř všechny velké změny začaly právě takto. Ne rozhodnutím impéria. Ne rozhodnutím vládců. Ale v hlavách relativně malého počtu lidí, kteří se odmítli smířit s tím, že dosavadní způsob chápání světa je konečný.

Možná je Evropa dnes unavená. Ale zatím nevidím jinou část světa, která by měla srovnatelnou zkušenost s opakovaným překonáváním vlastních omylů. A právě to může být její největší síla i do budoucna.

K tomu ode mne:

Co byste k tomu dodali, či na co byste se AI zeptali? – Tady „máte slovo“ (bez okřikování jako u Jílkové).