Vize, jakou potřebujeme/1786

Vize, jakou potřebujeme/1786

Jedním z těch, jejichž publicistická činnost byla oceněna KRAMERIOVOU CENOU za rok 2026, je Marek Řezanka. Byl jsem poctěn možností přednést při této příležitosti laudatio. Jsem velmi rád, že se jedná o mladého člověka, který s velkou pravděpodobností bude podstatným způsobem podílet na úspěšném obratu k lepší budoucnosti. K tomu ho motivuje a zavazuje i toto ocenění. Jeho publicistická činnost je velmi rozsáhlá. Místo výčtu jsem se rozhodl analyzovat jeho příspěvek, který má řadu zajímavých atributů: Je prorocký (rok po jeho publikování se potvrzuje pohled, který vrhá), komplexní, může být součástí ideového zázemí pro ty, kteří se chtějí spojit a prosadit změnu k lepšímu, naznačuje i pozitivní řešení, současně na něm lze ilustrovat i to, na co by se měl jeho autor v další tvorbě zaměřit. Tomu jsou věnovány poznámky, které jsem do něj vložil:

Vzorec systémového živoření – část 3.

Marek Řezanka

Celé zde: https://web.litterate.cz/vzorec-systemoveho-zivoreni/

Jediný systémový cíl

V mých minulých statích bylo pojednáváno o neadekvátnosti tvrzení, že zdrojem veškeré moci je lid. Stejně tak bylo poukázáno na škodlivou roli státu, pokud zasahuje do oblasti vzdělávání a uzurpuje si jako líheň pro systémovou oporu.

Lze konstatovat, že současný evropský politický systém rezignuje na cíle, a soustředí se plně na cíl jediný, a to zachování své moci.

Tento systém tak z logiky věci rezignuje na diskusi, na prosazování míru či sociálního smíru, ale rovněž na vzdělanost, a hlavně na rodinu jako základní společenskou jednotku, čímž ničí vše, co je zakotveno v jeho hodnotovém systému.

Dokonce již není schopen udržet zdání svobodných voleb. Jakákoli opozice už totiž narušuje jeho integritu, jeho vzorce přežití, jeho podstatu. To je možné nyní sledovat v démonizaci sice prosystémových stran ANO a Motoristů, které však slibují odklon od určitých agend, s nimiž se stávající systém, který potřebuje Fialův kabinet na věčné časy, ztotožnil.

Vzniká nám tu tak paradox, kdy je na jedné straně tabu referendum o členství v EU či NATO, a na straně druhé bují procesy, jakými jsou krize eurozóny či neschopnost některých států prudce navyšovat náklady na zbrojení, a hovoří se o jejich vylučování z NATO (Španělsko).

Do hořkého konce

Systém, který vlastní obyvatelstvo paralyzuje, aby sám přežil, není pro jakoukoli společnost žádoucí, a ani sebedokonalejší kontrola mu z dlouhodobého hlediska nepomůže. Dokud však jeho dysfunkci drtivá většina populace nepocítí na vlastní kůži, bude tento systém, jakkoli defektní, přežívat, nebo výstižněji řečeno, živořit.

Následující villonská balada je věnována popisu stavu současného systému…

K tomu ode mne:

Podle mě tady mělo začít to nejdůležitější. Rozhodně bych si nezahrával s touto myšlenkou: „Dokud však jeho dysfunkci drtivá většina populace nepocítí na vlastní kůži, bude tento systém, jakkoli defektní, přežívat, nebo výstižněji řečeno, živořit.“

Jak se správně říká, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. K tomu bych dodal: …a jsou snadno manipulovatelní. Spoléhat na to, že se něco začne měnit k lepšímu, když bude hodně špatně, nelze.

V této souvislosti zmíním reakci na jeden z mých příspěvků, který jsem uveřejnil na stránkách I. Rajchla. Jeho základem byl článek připravený pro konferenci na akademické půdě. Jeden ze čtenářů na něj reagoval slovy: „To je na voliče PRO moc složité.“

V určitém smyslu měl pravdu, ale ne tak docela. Odpověděl jsem mu: „Vím, ale ne pro všechny. Budeme potřebovat dost lidí, aby s plným pochopením toho, o co jde, dokázali obrátit nepříznivý vývoj. Na zázrak spoléhat nelze. To ukázaly i tyto volby.“

Jsem hluboce přesvědčen, že k obratu směrem k lepší budoucnosti nedojde bez toho, abychom se dokázali sjednocovat na pozitivní vizi nabízející řešení včetně vymezení konkrétních kroků (čím začít, jak pokračovat atd.). Potřebujeme potenciál těch, kteří na sobě budou pracovat, sjednocovat se na základě pochopení toho, o co jde a co dělat, a přenášet poznání současné reality do svého okolí.

Pouhá kritika stavu, byť sebelepší, bez odpovědi, proč došlo k tomu, co se děje, o co jde a co dělat, už nestačí. A „soutěžní“ v tom, kdo použije při hodnocení současného stavu ostřejší výrazy spíše škodí, než prospívá k tomu, aby byl odpor proti současnému zlu účinný.

Článek Marka Řezanky jsem vybral ještě z jednoho důvodu. Jsou na něj zajímavé a nepochybně dobře míněné reakce. Ale bohužel také jen na úrovni toho, s čím nevystačíme. Ukážu hned v navazujícím pokračování.

(Pokračování)