Vize, jakou potřebujeme/1796!
Vize, jakou potřebujeme/1796!
Náš svět a naše místo v něm – část 7.
V prvním dílu této série jsem napsal, jak vznikla kniha nazvaná: Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm.
První díl najdete zde:
https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/podari-se-polidstit-pocitac-ne-nekdy-ted-219/
Další díly následují. Nyní uveřejňuji výsledek, který vznikl tím, že Tibor Ganzer nechal celý text původní knihy projít „svou“ AI (Gemini) a uložil jí, aby pracovala kriticky a napsala na dané téma populární článek. Vzešel z toho nesmírně zajímavý text, který si zaslouží uveřejnění v seriálu k vizi, protože bezprostředně souvisí s dlouhodobým horizontem překračujícím setrvačné vidění budoucnosti, bez kterého dobrá vize nemůže existovat. Doporučuji porovnat s textem výše uvedené knihy. Nyní uveřejňuji na pokračování „konkurenční“ výsledek:
| Ontologie kvantového multivesmíru:
Dekoherence, rekoherentní čas a evoluční dynamika lidské identity v Tegmarkově Everettově rámci ČÁST IV |
- Dekoherence jako rozpad koherence a vznik 3+1 entropického časoprostoru
3.1 Mechanizmus dekoherenční filtrace a vznik Everettovských větví
Jakmile kvantový systém vstoupí do nepřeberného množství interakcí s okolním prostředím – ať už jde o rozptyl fotonů reliktního záření, molekulární srážky či tepelnou disipaci –, kvantová informace o fázových vztazích se nekontrolovatelně rozptyluje do enviromentálních stupňů volnosti.
Fázové vztahy nezanikají v absolutním slova smyslu, ale stávají se makroskopicky nedostupnými, neboť jsou zakódovány v komplexních korelacích celého prostředí. Tímto mechanismem dochází k efektivnímu fázovému oddělení trajektorií a vzniku Everettovských větví. Každá větev představuje klasicky konzistentní makrosopický svět, v němž se objekty chovají v souladu s klasickou kauzalitou, neboť vzájemné interference mezi větvemi jsou potlačovány až téměř k nule. V tomto procesu se však současně uvolňuje a rozepíná nepředstavitelné množství chaotických větví bez možnosti zpětných vazeb – „gigantický everettovský odpad“, v němž jakákoli udržitelná organizace okamžitě zaniká.
3.2 Smyslové orgány a biologické vědomí jako evoluční dekoherenční filtry
Z hlediska evoluční biologie a kvantové neurofilozofie je nutné přehodnotit ontologickou roli lidských smyslových orgánů a biologického vědomí. Smyslové orgány nejsou pasivními zrcadly, jež neutrálně odrážejí fundamentální realitu v její celistvé kvantové mnohosti. Naopak představují vysoce optimalizované dekoherenční filtry.
V biologickém prostředí, kde adaptace závisela na schopnosti okamžitě identifikovat lokální makroskopickou hrozbu, předvídat mechanické trajektorie predátorů a jednat v podmínkách omezeného toku dat, by vnímání kvantových superpozic a Feynmanovy mnohosti cest znamenalo okamžitou biologickou záhubu. Přírodní výběr zformoval smysly a biologické vědomí tak, aby:
- Potlačovaly přímou percepci kvantové mnohosti a fázových interferencí.
- Odfiltrovávaly nesmírné množství kvantových alternativ a redukovaly je na jediný makroskopický průměr.
- Konstruovaly stabilní, nízkodimenzionální iluzi jediné klasické trajektorie v 3+1 časoprostoru.
Smyslové vnímání je tudíž evolučně optimalizovaný aparát pro redukci informací, jehož úkolem je uzavřít biologického nositele do jediné Everettovské trajektorie a izolovat jej od před-prostorového substrátu propletence.
K tomu ode mne:
Podle mě to není zcela přesné. Základem zrození schopnosti racionálního uvědomování a emocionálního prožívání vlastní identity nejsou „smysly jako filtry“ (i když jim lze v určitém kontextu tuto roli přisoudit), ale „vyladění“ procesu shlukování everettovských vláken v procesu rekoherence. Tedy to, co je v přístupu, který navrhuji, nejvíce sporné. (Pojem vyladění používám jako metaforu odvozenou od toho, jak vyladění a eliminace šumu docházelo v prvních radiových přijímačích se zesilovačem).
Z hlediska Tegmarkova (ještě před tím Žurekova) matematického modelu není interakce vláken everettovské mnohosvětovosti možná. To ovšem neznamená, že k rekoherenci formou shlukování vláken nedochází. To, jak pociťujeme přítomné bytí a okamžitou existenci, stejně jako skutečnost, že lidské myšlení pracuje převážně s představami a významy, nikoli pouze s logickým kalkulem, lze interpretovat jako nepřímý náznak, že za vznikem vědomí mohou stát procesy, které dosud neumíme plně popsat – a jedním z těchto procesů může být i to, co nazývám rekoherencí. Nasvědčuje tomu i to, že v prazákladu všeho jsme se zatím vždy setkali s určitou symetrií, jejíž (většinou jen prakové) porušování generuje různé světy.
V případě, že rekohereční proces shlukování vláken existuje a doplňuje proces vzniku stále složitějších struktur v každém z vláken, pak rozhodující roli hraje vznik stále rozvinutějších forem replikujících se struktur. Nejrozvinutější formou je pak schopnost všeobecného zprostředkování procesů, které probíhají v prostředí replikujícího se subjektu. „Vyladění“ procesu shlukování everettovských vláken dosahuje stupně, kdy (jakýkoli subjekt, který schopnost všeobecného zprostředkování nabude) získává vědomí vlastní identity (to je mj. aktuální z hlediska vývoje umělé inteligence).
S tím souvisí i další argument ve prospěch možnosti shlukování everettovských vláken: Samotné exponenciální rozbíhání vláken mnohosvětovosti ponechává otevřenou otázku, zda lze vznik vědomí a identity chápat jako náhodný vedlejší produkt tohoto procesu. Hypotéza rekoherence naopak nabízí možnost interpretovat vědomí jako přirozený důsledek hlubší organizační tendence přítomné v samotném základu bytí (o tom bude pojednáno později).
V závěru stojí za to čtenáře upozornit, že tato část textu je spekulativní, intuitivní, zatím nepodložená. To na jedné straně. Na straně druhé umožňuje na jednotném základě vysvětlit to, co je jinak obtížné vysvětlit. Domnívám se, že tato interpretace nabízí jednotnější vysvětlující rámec než například hypotéza kvantového vědomí, kterou v 90. letech 20. století společně vytvořili britský fyzik Roger Penrose a americký anesteziolog Stuart Hameroff (podle této teorie lidské vědomí nevzniká pouhým přenosem elektrických signálů mezi neurony, ale pramení z kvantových procesů uvnitř mikrotubulů v mozkových buňkách).
(Pokračování)
