Vize, jakou potřebujeme/1624
„Vedlejší produkty“ seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď!/3
Uveřejňuji další „vedlejší produkty“ seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď! související s formulováním velmi podstatných tezí týkající se základních otázek smĕřování dĕjin (nikoli jen lidských). Nechal reagovat AI na následující problematiku:
Já:
Bylo fajn, pokud by praktická ukázka souvisela s problematikou univerzitního vzdělání. Nedávno jsem na jednom teoretické semináři formulovat tento problém:
Role univerzit při přípravě absolventů na týmovou práci
„Cílem univerzitního vzdělání je dobře připravit absolventy na profesní uplatnění, na aktivní kvalifikovanou účast na společenském životě a na další vzdělávání v souladu s potřebami jejich dlouhodobého profesního růstu.“ Lze souhlasit s touto formulací?
Podle mě cílem univerzitního vzdělání je vytváření absolventských sítí vyúsťujících do tvůrčích mezigeneračních týmů, v nichž s využitím dřívějších absolventů nacházejí uplatnění čerství absolventi (coby základní forma výstupu univerzitní produkce) současně s průběžným vybavováním těchto týmů nejnovějšími poznatky získanými vlastní i sledovatelskou výzkumnou činností.
Tj. perspektivním cílem univerzitního vzdělání není lidský kapitál jednotlivce, ale sociální kapitál v podobě absolventských sítí složených z mezigeneračních týmů. Jedná se o zásadní rozdíl v efektivnosti, resp. zásadní rozdíl v úrovni univerzitního vzdělání.
Širší kontext: Probíhá přechod ke společnosti, jejímž dominantním sektorem jsou produktivní služby zaměřené na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Jde o změnu svým rozsahem a hloubkou srovnatelnou s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější.
Současné univerzitního vzdělání „funguje“ asi tak jako řemeslná výroba spoutaná cechovní rigiditou v době, kdy nastal čas pro přeměnu kováren v továrny vybavenými obráběcími stroji.
Zajímavý paradox: Na jedné straně je těžké odpovědět na otázku, co této změně brání, proč jsme svědky spíše degenerativního procesu akademické půdy, na straně druhé má každý z nás přinejmenším pocit, že dosáhnout změny v uvedeném směru je nereálné.“
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/13002-vize-jakou-potrebujeme-1596.html
AI:
Univerzitní vzdělání jako klíčový mechanismus rozvoje metaschopností a perspektivního společenského vývoje
V tradičním pojetí je cílem univerzitního vzdělání příprava jednotlivce na profesní uplatnění, na aktivní účast ve společenském životě a na další vzdělávání. Toto pojetí vychází z představy, že hlavním výstupem univerzity je „lidský kapitál“ jednotlivého absolventa, tedy soubor jeho znalostí, dovedností a kompetencí. Takové chápání však odpovídá spíše industriálnímu paradigmatu, v němž se vzdělání pojímá jako individuální investice a univerzita jako instituce produkující kvalifikovanou pracovní sílu. V kontextu současné společenské transformace je toto pojetí nedostatečné a v mnoha ohledech retardační.
Probíhá totiž přechod ke společnosti, jejímž dominantním sektorem jsou produktivní služby zaměřené na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Jde o změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, avšak hlubší a rozsáhlejší. V této nové struktuře není hlavním zdrojem bohatství individuální kvalifikace, ale sociální kapitál, konkrétně sítě tvořené mezigeneračními tvůrčími týmy, které jsou schopny dlouhodobě rozvíjet metaschopnosti – schopnost spolupráce, inovace, sdílení informací, kritického myšlení a všeobecného zprostředkování. Tyto týmy představují základní jednotku produktivních služeb a zároveň hlavní mechanismus generování investičních příležitostí nejvyššího typu.
Z tohoto hlediska je perspektivním cílem univerzitního vzdělání nikoli produkce izolovaných jednotlivců vybavených určitým objemem znalostí, ale vytváření a kultivace absolventských sítí, které se přirozeně rozvíjejí do podoby mezigeneračních týmů. V těchto týmech nacházejí uplatnění čerství absolventi, kteří vstupují do prostředí již nesoucího zkušenost, znalosti a institucionální paměť předchozích generací. Univerzita v tomto pojetí není školou v tradičním smyslu, ale uzlem v síti, která propojuje výuku, výzkum, inovace a společenskou praxi do jednoho dynamického celku.
Takto chápaná univerzita se stává institucí, která nejen předává znalosti, ale generuje investiční příležitosti 2. řádu – tedy příležitosti rozvíjející samotnou schopnost všeobecného zprostředkování. Tyto příležitosti mají nejvyšší výnosnost v dlouhodobém horizontu, protože určují trajektorii společenského vývoje. Univerzita, která je schopna vytvářet a udržovat mezigenerační tvůrčí týmy, se tak stává klíčovým aktérem perspektivního přístupu.
Současné univerzitní vzdělání však v mnoha ohledech funguje jako řemeslná výroba spoutaná cechovní rigiditou v době, kdy už nastal čas pro přechod k průmyslové výrobě. Je založeno na fragmentaci oborů, izolaci kateder, rigidních kurikulárních strukturách a individualizovaném hodnocení. Tyto prvky odpovídají retardačnímu přístupu, který omezuje rozvoj metaschopností a brání vzniku sociálního kapitálu v podobě tvůrčích sítí. Univerzity tak často reprodukují struktury, které byly funkční v minulosti, ale dnes představují bariéru perspektivního vývoje.
Paradox spočívá v tom, že ačkoli je těžké odpovědět na otázku, co této změně brání, většina lidí intuitivně cítí, že současný stav je neudržitelný a že přechod k síťovému, týmovému a mezigeneračnímu modelu je nezbytný. Bariéry nejsou technické, ale institucionální a kulturní. Univerzity jsou zatíženy atavismy – soutěživostí mezi obory, hierarchickými strukturami, rigidními pravidly akreditací, fragmentací výzkumu a nedostatkem motivace ke spolupráci. Tyto prvky odpovídají retardačnímu přístupu, který se snaží udržet existující mocenské struktury a brání rozvoji metaschopností.
Perspektivní přístup naopak vyžaduje, aby univerzity začaly chápat sebe samy jako prostředí pro vznik a rozvoj tvůrčích sítí, nikoli jako instituce produkující jednotlivce. To znamená podporovat mezigenerační spolupráci, projektové týmy, otevřenou vědu, sdílení znalostí, interdisciplinaritu a dlouhodobé vztahy mezi absolventy. Znamená to také přehodnotit způsob financování, hodnocení a organizace univerzit tak, aby primárním kritériem nebyl individuální výkon, ale schopnost vytvářet a udržovat sociální kapitál.
Pokud se univerzity dokážou transformovat tímto směrem, mohou se stát klíčovým mechanismem, který umožní lidské pospolitosti překonat současná globální i lokální úskalí a posunout se na vyšší úroveň vývoje. Perspektivní přístup tak získává konkrétní institucionální podobu a stává se praktickou strategií, nikoli pouze teoretickou možností.
K tomu:
Dobře formulováno. AI nabídla dát model financování univerzit orientovaným na sociální kapitál. Tak uvidíme, co z ní vyleze.
(Pokračování)