Chaosexit aneb Když vystoupení dojednává zastánce setrvání v EU

Pro většinu občanů je průběh Brexitu synonymem pro chaos. Podíváme-li se však na okolnosti, pak vlastní průběh je zatím více méně zákonitý.

Stručný přehled je následující: v r. 2016 tehdejší premiér Cameron ve slabé chvilce slíbil Britům referendum o setrvání v EU s poznámkou, že co lid rozhodne, to se provede. Když lid zvolil, pro něho nemyslitelný, odchod z EU, byl z toho tak mimo, že rezignoval a vyjednání odchodu z EU pustil k vodě. V této situaci se však naprosto nepochopitelně zachovali hlavní lídři mávající praporem s „OUT“ – asi si řekli, že je rozhodnuto a mají „padla“. A tak se úkol dojednat vystoupení „hodil“ na současnou premiérku Mayovou. Zlé jazyky ovšem o ní tvrdí, že je zastáncem setrvání v EU. Pokud bych si měl tipnout, tak na základě toho co vyjednala to bude asi pravda.

Problémy jsou očividně dva – menší, ale hlasitěji prezentovaný je otázka režimu na hranici Irsko – Severní Irsko. Druhý je zřejmě pro britské poslance závažnější a z pochopitelných důvodů v mainstreamu EU v podstatě nediskutovaný, protože EU mainstream nedělá „novinařinu“, ale provozuje vzdělávací ideologii. Ta „rozvodová“ dohoda má 550 stran (myslím si, že ji málokdo četl) a dle některých je koncipována tak, že Británii nechává povinnosti EU, ale bere ji práva do věcí mluvit. To vše v podstatě na dobu předem neurčitou, kdy nikoliv Británie, ale EU bude určovat, resp. prodlužovat termíny. V kostce je dle poslance Johna Redwooda zakopaný pes v následujícím:

„Smlouva nechává řadu otázek nedořešených, mnohé závislé na budoucím jednostranném rozhodnutí EU bez účasti Británie. Ždímá z Británie obrovské sumy peněz na mnoho let do budoucna i po formálním odchodu. Závazek platit do roku 2020 otvírá budoucí závazky do rozpočtu 2019-2028. EU ještě nevyčíslila další dosud nejasné závazky, které v tomto období mohou vzniknout, vedle jednorázového odstupného zatím nabízených 39 miliard liber, s nímž EU ani ještě nepotvrdila, že bude spokojena. Smlouva obsahuje řadu klauzulí, které otvírají další nepředvídané finanční závazky.

A pak je tu něco, čemu Redwood říká „instituční architektura“. Přechodné období, v němž Británie bude podléhat existujícím i dodatečným zákonům EU a výnosům jejího soudu, aniž by měla právo vetovat nové unijní kontroly, ani přispívat svým členstvím k rozhodující většině hlasů v EU k blokování zákonů. Ponechává tím unii možnost uzákoňovat ustanovení Británii škodící, včetně nových daní, jimž Británie nebude moci zabránit. EU bude moci zavádět státní finanční podporu odlákávající podnikání z Británie a zároveň znemožňovat Británii dělat totéž. EU bude i po vystoupení ovlivňovat britský systém sociálního zabezpečení.“

No a dle mého – tyto podmínky by mohly vyhovovat příznivcům setrvání v EU, ovšem nikoliv odpůrcům setrvání. Tohle by mohlo vysvětlovat, proč je s vyjednanou dohodou spokojena premiérka Mayová. Britští poslanci jsou pak v schizofrenním postavení – bude dost těch, kteří by rádi v EU zůstali, ale pro všechny je opakování referenda zatím nemyslitelné a jít otevřeně proti projevené vůli voličů se jim zatím asi taky nechce. Na druhou stranu, souhlasit s vyjednanou dohodou znamená připojit svůj podpis pod smlouvu, která je pro Spojené království krajně nevýhodná. A dostat historickou nálepku novodobého Chamberlaina asi nikoho neláká – nejspíš to bude nějak tak, že … „Rádi bychom zůstali, ale pod tohle se fakt podepsat nemůžeme“. Navíc, opakování nebo nerespektování britského referenda by zcela jistě spustilo lavinu faktických poznámek na téma, že by se jednalo o třetí referendum v EU, které se pro nevhodný výsledek muselo opakovat.

Dle mého je výše uvedené důvod, proč Mayová zatím vždy utrpěla při hlasování debakl a poslanci generují chaosexit.

Licence článků: k volnému převzetí za účelem zveřejnění.