Otázky k česko-ruským vztahům/2

 

Otázky k česko-ruským vztahům/2

Připomeňme si dvě možnosti výkladu vývoje česko-ruských vztahů:

Buď: Západ dělá chyby, ale Rusko má vlastní imperiální ambici; Ukrajina není jen objekt, ale subjekt. Nebo: Západ tlačí, ignoruje vlastní principy, Rusko reaguje obranně a postupně se ocitá v roli hrozby.

Když se zabýváme tak složitou a kontroverzní otázkou, je vhodné přiznat se k základním postojům, které člověk má (v daném případě ke třem protektorátům, o kterých jsem psal v předcházející části, což tímto činím. Mohu se v lecčem mýlit, ale je to moje prožitá zkušenost.

Německý (říšský): 1939-1945

Ten jsem nezažil, znám ho jen z vyprávění rodičů a známých, z výuky, filmů, knih… Ten byl asi nejhorší. Rodina maminky byla vyhnána z pohraničí. Tatínek nasazen v Kuřimské strojírně, kde přežil nálet. Teta dopadla ještě hůř. Adamovská strojírna, práce ve vlhku v podzemí, trvalé škození zdraví, které jí zkrátilo život. Potud dopady na naši rodinu, které nikdo neodškodnil.

Jinak obecně – zavření českých vysokých škol, znehodnocení koruny, denně až stovky popravených veřejně vyhlašovaných, souhrnně si represivní akce (včetně vyhlazení Lidic, Ležáků a poprav v Mauthausenu) vyžádaly přes 5 000 lidských životů, včetně v první části zmíněného Vladislava Vančury (citát z jeho knížky jsem použil jako motto) v rámci odvety za atentát na Reinharda Heydricha (snaha nacistů zastrašit českou inteligenci). K tomu během nacistického holocaustu bylo zlikvidováno minimálně 80 000 českých a moravských Židů, občanů naší země. To představovalo zhruba dvě třetiny až 90 % tehdejší židovské populace na území Protektorátu Čechy a Morava.

Suma sumárum: Něco tak strašné, že je a bude nutné připomínat si jako varování před vším ostatním.

Sovětský (měkká předokupační etapa): 1948-1968

Začal represemi (včetně poprav) na začátku 50. let a měnovou reformou. Osobně jsem zažil období cca od roku 1960 (tam samá má paměť uchovávající to, co lze hodnotit), k čemuž se vyjádřím: Gagarin, Kuba, sbližování Západu a Východu, filmy jako Až přijde Kocour, Bílá paní, Starci na chmelu atd. Rok od roku se velké většině lidí žilo lépe a lépe, i když se projevovaly restrikce v oblasti cestování do zahraničí, cenzury aj. Ve světě postupné zmírňování (zejména od roku 1962, tj. Karibské krize). Začátek roku 1968 plný nadějí (i naivních očekávání). Zkrátka tzv. „zlatá šedesátá léta“.

Mj. v Tachově dlouhodobě existovala expozice Tachovsko v 2. polovině 20. století, přičemž celé poschodí bylo pojmenováno Zlatá šedesátá léta a tvořilo její nejvýraznější, vizuálně nejatraktivnější část, podle které si ji řada pamětníků pamatuje. Tato stálá expozice v muzeu existovala od června 2012 do roku 2021/2022, kdy byla kompletně demontována v rámci „generální rekonstrukce“.

Sovětský (pookupační normalizační etapa): 1968-1989

Začalo šokem – „bratská pomoc“ = okupace. Možná by se dalo říct „něžná okupace“. Sovětští (většinou ukrajinští) vojáci a velitelé se velmi rychle stáhli do vyhrazených vojenských a jako kdyby nebyli. Důsledky však byly hrůzné. Skrytá hrozba silou postupně umožnila ovládnout ústřední orgány včetně vedení komunistické strany a došlo k jednomu z největších masakrů – tzv. normalizaci. Sice nebyl nikdo popraven, ale v České republice muselo z vedoucích pozic nebo z práce odejít přibližně 250 000 až 270 000 lidí. Velká část represí byla prováděna československými orgány, často s vlastní (zištnou) iniciativou (případně snahou „být papežštější než papež). Většinou odborníků, z nichž velká většina nebyli „nepřátelé režimu“. Ti byli nahrazeni nejen „osvědčenými kádry“, ale i neschopnými konjunkturalisty.

Přesto se ekonomická situace vyvíjela příznivě, životní úroveň rostla, což se projevilo i v populačním růstu (tzv. Husákovy děti). Československá federativní republika měla i poměrně silné mezinárodní postavení (např. iniciování Helsinské smlouvy v roce 1975). Hodně se očekávalo od JZD (později Agrokombinátu) Slušovice, přitom nejen od něj samotného, ale od dalších podniků.

Přestože se začaly měnit věci k lepšímu, docházelo k reaktivaci obětí normalizace, vše šlo příliš pomalu. A hlavně – ukázalo se, že Sovětský svaz má mnohem větší problémy, než se myslelo, a s prosazením změny ještě větší.

Eurounijní (2004 – dosud)

Vstupovali jsme do této EU:
Připomenutí Článku A Smlouvy o Evropské unii / Maastrichtské smlouvy z roku 1993:

Tato smlouva představuje novou etapu v uskutečňování stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejblíže občanům.

Unie je založena na Evropských společenstvích, doplněných politikami a formami spolupráce stanovenými touto smlouvou. Úkolem Unie je uspořádat vztahy mezi členskými státy a mezi jejich národy v duchu soudržnosti a solidarity.

Určitým varováním mohlo být to, jak bezprostředně poté, co vstoupilo v platnost naše členství v NATO, byla i naše země zneužita (pojem „zneužití“ je můj názor) k bombardování Jugoslávie (pouhých 12 dní po oficiálním vstupu, 24. března 1999, začala letecká kampaň NATO v Jugoslávii).

Podrobněji toto období hodnotit nebudu, protože ho každý, koho se to týká, zná již z delších či kratších vlastních zkušeností. Jen jednu věc si tvrdit dovolím a stojím si za ní (berte to jako můj názor): Politika představitelů dominujících zemí EU a reprezentace EU je stále více restriktivní jak v ekonomickém smyslu, tak i pokud jde o možnost svobodně se vyjadřovat či získávat informace.

Dokonce rozestup mezi tím, co říkaly sdělovací prostředky v době normalizace a co Hlas Ameriky či Svobodná Evropa, byl menší, než rozestup toho, co píše mediální mainstream a co píšou alternativní, oficiálně uznaná jako nikoli dezinformační média. A to je hodně na pováženou. To je sice můj názor, ale rád v osobním setkání uvedu příklady.

Poznámka:

Aby tato část byla co nejméně jednostranná, nechal jsem ji prohlédnout AI, aby mě na jednostrannosti upozornila. Zhostila se toho na výbornou a úpravy, která navrhla, poznáte podle toho, že příslušnou pasáž označuji za svůj názor, nikoli obecně přijímané a doložené tvrzení.

(Pokračování)