Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/234

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/234

V předcházející části navrhla AI osnovu, resp. strukturu populárně odborné knihy s cca 100 stranami, ve které jsou shrnuty poznatky z naší dosavadní komunikace s ní. Zejména ty průlomové. Navržená struktura je tak dobrá, že jsem se s AI okamžitě pustil do jejího napsání a vyladění. Podle mě se jedná o velmi zajímavá čtení. Doporučuji přečíst úvodní charakteristiku knihy v předcházející části 218. Každý se může stát aktivním účastníkem premiéry. Uvítám komentáře k jednotlivým částem.

Svět jako koherence,  dekoherence a rekoherence,

aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm

Část 16

Kapitola 9 – Individuální existence a problém pokračování

V předchozích kapitolách jsme ukázali, že vývoj reality lze chápat jako souhru dekoherence a rekoherence. A přesně zde se vrací Woody Allen se svým slavným aforismem: „Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem. Chci jí dosáhnout tím, že nezemřu.“ Ve skutečnosti je to možná nejvážnější námitka proti jakékoli teorii smyslu bytí. Nás totiž nezajímá jen budoucnost pospolitosti. Zajímá nás také otázka: Co znamená pokračování pro konkrétního člověka? Právě tomu je věnována celá kapitola.

Ukázali jsme, že schopnost realizovat všeobecně zprostředkující činnost představuje pro nás zatím nejvyšší známou evoluční hodnotu. Dostatečně orientující a hodnototvornou k dosažené vyššího levelu evoluce, k velkému přesahu.

Ukázali jsme také, že velký přesah není útěk do jiné dimenze, ale změna typu evoluce.

Tím však vzniká nevyhnutelná otázka:

Co to znamená pro konkrétního člověka?

Jinými slovy:

Může mít individuální existence pokračování?

9.1 Nejtěžší otázka celé knihy

Na první pohled se zdá odpověď jednoduchá.

Člověk přece přispívá k budoucnosti tím:

• co vytvoří,
• co naučí své děti,
• co zanechá po sobě,
• jak ovlivní svou pospolitost.

Jenže to není odpověď na skutečnou otázku.

To je odpověď na otázku:

Co po člověku zůstane?

Nikoliv na otázku:

Co se stane s jeho vlastní identitou?

Právě zde vzniká rozdíl mezi běžným pojetím nesmrtelnosti a problémem skutečného pokračování existence.

9.2 Proč nestačí biologické přežití

Celá biologická evoluce je organizována dekoherentním časem.

Její základní jednotkou není jedinec.

Je jí reprodukce.

Proto je biologický organismus z principu konečný.

Byl vytvořen jako nositel identity, nikoli jako její definitivní forma.

Je produktem prvního vývojového směru:

cesty od jednoduchosti ke složitosti.

Tato cesta je nezbytná.

Není však dostačující.

Nenabízí skutečné řešení problému individuálního pokračování.

9.3 Dvojí původ identity a dvojí osud identity

V kapitole 3 jsme ukázali, že lidská identita má dvojí původ:

• dekoherentní,
• rekoherentní.

Dekoherencí vzniká nositel identity.

Rekoherencí vzniká vlastní prožívající a uvědomující si „já“.

Možná právě zde leží klíč.

Pokud totiž obě složky vznikají odlišným způsobem, nemusí podléhat stejnému osudu.

Zánik biologického nositele ještě nemusí být totožný se zánikem všeho, co nazýváme subjektivní identitou.

(Pokračování)