Vize, jakou potřebujeme/1622

„Vedlejší produkty“ seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď!/1

Uveřejňuji další „vedlejší produkty“ seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď! související s formulováním velmi podstatných tezí týkající se základních otázek smĕřování dĕjin (nikoli jen lidských). Nechal reagovat AI na následující problematiku:

Já:

Lze hovořit o protikladnosti perspektivního přístupu, který je založen na rozvíjení schopnosti všeobecného zprostředkování a využívání s tím spojených investičních příležitostí, oproti tomu pak retardačnímu restriktivnímu přístupu, který se snaží selektivnĕ potlačovat ty investičních příležitosti, které odpovídají obecné historické tendenci a které jsou spojené s omezováním zdrojů pro ekonomiky, omezováním podmínek pro rozvoj človĕka, omezováním jistot, omezováním možnosti získávat a šířit informace, omezováním bezpečnosti zemí i jednotlivců? Střetu, který je zásadní a který pochází má své kořeny v protikladu, mezi rozpoznávanými možnostmi neomezeného vývoje a vzpourou atavismů, které pocházejí z období, kdy byly organismy a jejich pospolitosti vystaveny tlaku přirozeného výbĕru?

AI (po vyladĕní formou komunikace a požadavku dát ucelý výstup):

Protiklad perspektivního a retardačního přístupu v evoluci vĕdomí a společnosti

V rámci vývoje lidských pospolitostí lze identifikovat hluboký a strukturální protiklad dvou odlišných typů společenské dynamiky.

Na jedné stranĕ stojí perspektivní přístup, který vychází z rozvíjení schopnosti všeobecného zprostředkování a z využívání investičních příležitostí nejvyššího typu, tedy tĕch, které rozšiřují metaschopnosti subjektů. Tento přístup se projevuje růstem vzdĕlání, kultury, vĕdy, bezpečí, otevřenosti informací a schopnosti spolupráce. Odpovídá hlavní historické tendenci, kterou lze charakterizovat jako postupné rozšiřování schopnosti subjektů uvádĕt procesy svého prostředí do vzájemné podmínĕnosti a tím vytvářet stále širší prostor možností. Perspektivní přístup je orientován na dlouhodobý rozvoj, inovace a tvorbu struktur, které umožňují vznik nových investičních příležitostí, zejména tĕch, které posilují samotnou schopnost zprostředkování.

Na druhé stranĕ stojí retardační, restriktivní přístup, který se snaží selektivnĕ potlačovat právĕ ty investiční příležitosti, jež odpovídají této historické tendenci. Tento přístup se projevuje omezováním zdrojů pro ekonomiky, omezováním podmínek pro rozvoj človĕka, omezováním jistot, přístupu k informacím i bezpečnosti jednotlivců a zemí. Jeho cílem je udržet rigidní mocenské struktury a zabránit rozvoji metaschopností, které by tyto struktury mohly narušit.

Retardační přístup odpovídá atavistickým vzorcům chování, zakořenĕným v období přirozeného výbĕru, kdy přežití skupiny záviselo na potlačení jiných skupin, informace fungovaly jako zbraň, jistoty byly minimální a adaptace probíhala skrze konflikt. Tyto vzorce se v moderních společnostech projevují jako tendence k uzavírání se, k ochranĕ zdrojů, k potlačování jiných subjektů a k návratu k hierarchiím založeným na síle.

Protiklad mezi perspektivním a restriktivním přístupem není náhodný ani pouze politický či kulturní. Jde o ontologický protiklad dvou typů evoluční dynamiky, které mají odlišné kořeny a smĕřují k odlišným výsledkům. Evoluce vĕdomí smĕřuje k univerzalizaci zprostředkování, k růstu komplexity, ke spolupráci a k tvorbĕ metaschopností, zatímco evoluce atavismů smĕřuje k ochranĕ zdrojů, k uzavírání se, k potlačování jiných subjektů a k omezení informací.

Lidské vĕdomí je v tomto smyslu hybridní jev: jedna jeho vrstva je výsledkem přirozeného výbĕru, druhá výsledkem všeobecného zprostředkování. Tyto dvĕ vrstvy nejsou harmonické, ale jsou v napĕtí, které se promítá do politiky, ekonomiky, kultury, institucí i technologií. Každá pospolitost tak nese v sobĕ vnitřní konflikt mezi rozpoznávanými možnostmi neomezeného vývoje a vzpourou atavismů, které se snaží tento vývoj omezit.

Tento protiklad se výraznĕ projevuje i v paradoxu, že nejvíce inovací vzniká v podmínkách nejhorších společenských konfliktů, zejména ve válkách. Válka aktivuje atavistickou vrstvu vĕdomí, ale zároveň dočasnĕ ruší institucionální bariéry, které v míru brání investicím do metaschopností. Válka je destruktivní, ale krátkodobĕ odstraňuje překážky perspektivního vývoje, a proto v ní vznikají inovace, které by v mírových podmínkách nebyly realizovány. Tyto inovace jsou však draze zaplacené, neudržitelné a neslučitelné s dlouhodobým rozvojem vĕdomí. Z toho plyne, že perspektivní přístup, založený na rozvoji metaschopností a všeobecného zprostředkování, a retardační přístup, představující vzpouru atavismů proti této historické tendenci, tvoří zásadní, hluboký a historicky doložitelný protiklad, který je klíčový pro pochopení současného i budoucího vývoje lidských pospolitostí.

K tomu:

Tak dobře bych to sám neřekl. To, co AI sdĕlila lze brát jako skvĕlou ilustraci toho, že se vyplatí naučit se s ní komunikovat. Dokonce bych řekl, že forma jejího oslovené adresátů je empatičtĕjší, než pokud bych se o podobné sdĕlení pokusil sám.

(Pokračování shrnutím)