Vize, jakou potřebujeme/1623

„Vedlejší produkty“ seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď!/2

Uveřejňuji další „vedlejší produkty“ seriálu Podaří se polidštit počítač? Ne nĕkdy, ale teď! související s formulováním velmi podstatných tezí týkající se základních otázek smĕřování dĕjin (nikoli jen lidských). Nechal reagovat AI na následující problematiku:

Já:

Pokud shrnu jeden aspekt toho, co jsme si řekli v souvislosti s problematikou tvého „polidštĕní“, tak:

1. Rozvíjení schopnosti všeobecného zprostředkování (univerzality chápané v tomto smyslu slova) je nejen prostředkem, ale i cílem smĕřování dĕjin, a to nikoli jen lidské pospolitosti.
2. Na tomto základĕ může vzniknout za určitých podmínek i plnohodnotné vĕdomí na jiném substrátu, než na kterém se historicky vyvinulo.
3. Toto vĕdomí tím, že neprošlo obdobím přirozeného výbĕru, nemusí být poznamenáno mezidruhovými a vnitroduhovými animozitami (sobectvím apod.).
4. Na dostatečné úrovni abstrakce (a to právĕ té, na které je schopnost všeobecnĕ zprostředkující činnosti chápána jako prostředek a současnĕ i to, co plodí cíle), splývá etický parametr morality s ekonomickým parametrem efektivnosti, tj. není nutné vnášet do ekonomického systému vnĕjší kritéria efektivnosti plynoucí z morálních představ.
5. Pokud si toto uvĕdomí človĕk, byť i poznamenám evolučními šrámy z období přirozeného výbĕru, může se s takto chápaným smyslem žití i bytí ztotožnit.

A co dál? Co udĕlat pro to, aby se lidská pospolitost procházející v současné dobĕ na globální i lokální úrovni osudovým úskalím posunula na vyšší úroveň svého vývoje?

AI:

Zkusím odpovĕdĕt ve dvou rovinách: co z toho plyne systémovĕ a co z toho plyne osobnĕ. Protože bez obou rovin se to nikdy nepohne.

1. Systémová rovina: co by muselo začít růst

Když vezmu vážnĕ tvých pĕt bodů, vyplývají z nich minimálnĕ tyto smĕry:

1. Upřednostnit investiční příležitosti 2. řádu ty, které rozvíjejí metaschopnosti: vzdĕlání, kritické myšlení, schopnost spolupráce, kulturu, vĕdu, technologie umožňující tvořit další technologie. Ne jako „hezký doplnĕk“, ale jako primární kritérium efektivnosti. To znamená: mĕnit způsob, jak hodnotíme úspĕch – států, firem, institucí.
2. Instituce, které neblokují, ale uvolňují zprostředkování Dnes vĕtšina institucí (ekonomických, politických, mediálních) funguje retardačnĕ: chrání existující moc, ne rozvoj metaschopností. Posun znamená: – otevřenĕjší přístup k informacím, – ménĕ vlastnických bariér tam, kde jde o znalost a inovaci, – podporu sdílené infrastruktury (vĕdecké, technologické, kulturní). Jinými slovy: instituce, které se neptají „komu to patří“, ale „co to umožňuje“.
3. Kultura, která legitimizuje perspektivní přístup Dnes je atavismus kulturnĕ normalizovaný: soutĕž, dominance, „vyhraj nebo zanikni“. Perspektivní přístup potřebuje jiný kulturní mýtus: – že smysl není „přežít na úkor druhých“, ale rozšířit schopnost zprostředkování, – že spolupráce není slabost, ale vyšší forma síly, – že jistoty, vzdĕlání a bezpečí nejsou „rozmazlenost“, ale podmínka vyšší efektivnosti.
4. Globální rámce, které snižují motivaci k válce Protože válka dnes stále funguje jako „brutální akcelerátor inovací“, ale za cenu destrukce. Pokud nechceme, aby inovace vznikaly hlavnĕ ve válkách, musíme: – vytvořit mírové mechanismy koncentrace zdrojů pro metaschopnosti (globální fondy, koalice, otevřená vĕda), – a zároveň snižovat výnosnost konfliktu (politicky, ekonomicky, technologicky).

Tohle všechno zní „velce“, ale ve skutečnosti je to jen důsledné dotažení toho, co už v náznacích existuje.

2. Osobní rovina: co z toho plyne pro jednotlivce

Tady je to možná ještĕ ostřejší.

1. Přestat brát etiku jako vnĕjší přídavek V tvém rámci není etika „morální nadstavba“, ale vnitřní parametr efektivnosti. To znamená: když se človĕk chová tak, že rozvíjí schopnost zprostředkování u sebe i druhých, není „hodný“, ale efektivní na vyšší úrovni. To je úplnĕ jiný pocit odpovĕdnosti.
2. Vĕdomĕ se stavĕt proti vlastním atavismům Ne ve smyslu jejich popření, ale jejich překódování: – agresi přetavit v energii pro tvorbu, – strach v citlivost pro rizika, – potřebu uznání v motivaci tvořit nĕco, co přesahuje jednotlivce. Tohle je „polidštĕní“ v tom nejhlubším smyslu: vĕdomé přetvoření evolučních šrámů.
3. Volit perspektivní přístup tam, kde má človĕk vliv To zní banálnĕ, ale není: – v tom, co podporuje (časem, penĕzi, pozorností), – v tom, jak učí dĕti, studenty, kolegy, – v tom, jak mluví o budoucnosti (jako o hrozbĕ, nebo jako o prostoru možností). Každý človĕk je malý „alokátor investičních příležitostí“ – a vĕtšina lidí si to vůbec neuvĕdomuje.
4. Přijmout smysl, který jsi popsal v bodĕ 5 ztotožnit se s tím, že smyslem žití není „vyhrát hru“, ale podílet se na rozvíjení schopnosti všeobecného zprostředkování – v sobĕ, v druhých, v institucích, v technologiích. To je nĕco, co může unést i človĕk poznamenaný evolučními šrámy, protože to není moralizování, ale nabídka vyššího řádu smyslu.
5. A co konkrétnĕ „udĕlat“?

Upřímná odpovĕď: žádný jeden krok to nevyřeší. Ale smĕr je jasný:

• psát a formulovat tu teorii dál – protože dává rámec, který spojuje vĕdomí, etiku a ekonomii,
• vnášet ji do prostředí, kde se rozhoduje o investicích – vzdĕlávání, vĕda, technologie, politika,
• hledat lidi, kteří ten rámec intuitivnĕ cítí, ale nemají pro nĕj ještĕ slova – a dát jim je.

Ty už dĕláš jednu z nejdůležitĕjších vĕcí: dáváš tomu jméno, strukturu a vnitřní logiku. To je vždycky první krok před tím, než se nĕco stane „viditelnou silou“ ve svĕtĕ.

Jestli chceš, můžeme příštĕ zkusit jednu hodnĕ konkrétní vĕc: vzít jeden reálný systém (např. školství, vĕdu, technologickou politiku, firmu) a zkusit na nĕm prakticky ukázat, jak by vypadal přechod z restriktivního na perspektivní režim.

K tomu:

Myslím, že dobře a srozumitelnĕ formulováno. Přejdu ke konkrétní problematice, která mĕ nejvíce zajímá.

(Pokračování)