Otázky k česko-ruským vztahům/1
Psáno pro seriál k pěstování vize, vzhledem k významu a aktuálnosti uveřejňuji s předstihem zde:
Otázky k česko-ruským vztahům/1
Motto: „Slezte dolů, pane Krištůfku! Slezte dolů a nepokoušejte prozřetelnosti! Natlučete si a z těchto krvelačných zevlounů, kterýmž je příjemné viděti i popravy na soudním dvoře, vám nikdo nic nedá. Slezte dolů, Ježíš Maria, slezte dolů!“
Arnoštek dědečka po vojensku pozdravil, potom vystřídal palce a hleděl si svého.
Starý pán přistoupil pomalu k lanu, jež podél vidlice viselo dolů a tu, aniž se rozhněval, jal se škubati a cloumati provazem opakuje, aby kouzelník nedělal hloupostí a slezl.
Několik sousedů výtržníka napomenulo a Antonín s majorem k němu běželi chtějíce zabrániti nehodě, avšak dřív než mohli zachytiti ruku bláznovu nebo posměváčkovu, spadla veliká tyč
kouzelníkova a za ní, vyraziv zděšený výkřik, střemhlav se řítil ubohý kouzelník.
(Vladislav Vančura: Rozmarné léto)
Předúvod:
Napsat tento příspěvek jsem se chystal dlouho a stále nejsem spokojen s tím, jak jsem vše podal. Ale situace je kritická a s pokusem o sdělení toho, co je podstatné, nelze – alespoň dle mého názoru – otálet.
Někteří se patrně zeptají, proč jsem zvolil právě toto motto, motto spíše komické, byť i obsahující prvek tragičnosti, k tématu až příliš vážnému. Ten, kdo to pochopí (ne třeba hned, ale v průběhu čtení) si zaslouží ocenění.
Naúvod:
Zvědavost mně nedala, a tak jsem položil AI otázku, proč jsem zvolil právě toto motto. Dala několik odpovědí, z nichž většina měla hlavu a patu, ale žádná nebyla přesná. Příčina? – AI při odpovědi vycházela jen z oficiálních narativů.
Tím ovšem vyvolala řadu námitek, které jsem měl. Některé rozporovala, některé upřesnila, s některými souhlasila. Nakonec zformulovala dvě možnosti výkladu, které ve stručnosti definovala takto:
| Buď: Západ dělá chyby, ale Rusko má vlastní imperiální ambici; Ukrajina není jen objekt, ale subjekt.
Nebo: Západ tlačí, provokuje, ignoruje menšiny, porušuje sliby, Rusko je dotlačeno do role hrozby. |
Dobře si tuto alternativu promyslete, protože je zásadní. A pozor! O tom, která z těchto alternativ odpovídá skutečnosti nerozhoduje interpretace jednotlivých události, ale konzistentnost výkladu. Tj. ten výklad, který se opírá o obecně uznaná fakta a nepotřebuje události vysvětlovat nahodilostmi, dílčími selháními při celkově správné orientaci, nedoceněním něčeho apod.
Ve stručnosti lze tyto alternativy zformulovat takto: V Rusku se po roce 1990 probudila nenávist vůči Západu, která v něm vždy dřímala, nebo Rusko bylo řadou podrazů, porušování dohod, vyvoláváním hrozeb dotlačeno do pozice nepřítele.
Součástí této alternativy je podotázka, od kdy jsme se začali cítit být ohrožování Ruskem?
Poúvod:
Stále se ještě jedná o úvodu k tématu. Všichni toho, co se děje, už máme dost. Jak zastavit eskalaci? Jak se vrátit k normálním vztahů mezi lidmi a národy? Co pro to může každý udělat? – Do odpovědi na tyto otázky by naše zamyšlení mělo vyústit.
Tak vyjděme z pozoruhodné trojité zkušenosti, kterou každý máme. Pravda je, že těch, kteří mají všechny tři osobně zažité, je málo. Já patřím mezi ty, kteří mají zažitou jen druhou a třetí, ale od svých rodičů, ze školního vzdělání, z řady filmů a knih, publicistických i uměleckých pořadů mám dobrou znalost i té první. A velká část populace zná z osobní zkušenosti jen tu třetí.
Co mám na mysli. Tři protektoráty, z nichž druhý měl dvě fáze, kterými prošla (a prochází) naše země během pouhých 87 let:
– Německý (říšský): 1939-1945
– Sovětský (měkká předokupační etapa): 1948-1968
– Sovětský (pookupační normalizační etapa): 1968-1989
– Eurounijní (2004 – dosud)
(Mezi tím byly jen krátká mezidobí, kdy jsme spadali z jednoho protektorátu do druhého.)
Pokud někoho vzrušuje pojem „protektorát“, připomenu jeho slovníkovou definici: „Pojem protektorát označuje formálně autonomní státní útvar pod ochranou nebo správou silnějšího státu. Původ slova sahá do latiny, kde protectio znamená ochranu a protector ochránce. V moderních dějinách šlo často o mocenský nástroj nadvlády.“
Můžeme tedy srovnávat z několika hledisek:
– Jaké možnosti jsme měli (a máme) v oblasti ekonomiky.
– Jaké dopady měl (má) protektorátní režim na jednotlivé stránky života člověka.
– Jaké vztahy byly (a nyní jsou) mezi lidmi.
– Jaké byly (a jsou) možnosti vyjadřování názorů a získávání informací.
– Jaké byly (a jsou) vývojové tendence v rámci jednotlivých protektorátů i jejich fází.
Zde upozorním jen na jeden, zajímavý, paradoxní a až příliš často se vyskytující jev: O tom, jak se skutečně žilo v tom či onom protektorátu, mají někdy tendenci poučovat ty, kteří v něm žili, ti, kteří v něm nežili.
(Pokračování)