Vize, jakou potřebujeme/1793!
Vize, jakou potřebujeme/1793!
Náš svět a naše místo v něm – část 3.
V prvním dílu této série jsem napsal, jak vznikla kniha nazvaná: Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm.
První díl najdete zde:
https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/podari-se-polidstit-pocitac-ne-nekdy-ted-219/
Další díly následují. Nyní uveřejňuji výsledek, který vznikl tím, že Tibor Ganzer nechal celý text původní knihy projít „svou“ AI (Gemini) a uložil jí, aby pracovala kriticky a napsala na dané téma populární článek. Vzešel z toho nesmírně zajímavý text, který si zaslouží uveřejnění v seriálu k vizi, protože bezprostředně souvisí s dlouhodobým horizontem překračujícím setrvačné vidění budoucnosti, bez kterého dobrá vize nemůže existovat. Doporučuji porovnat s textem výše uvedené knihy. Nyní na pokračování „konkurenčního“ výsledku:
| Ontologie kvantového multivesmíru:
Dekoherence, rekoherentní čas a evoluční dynamika lidské identity v Tegmarkově Everettově rámci ČÁST I |
- Úvod a formulace problému: Ontologické otázky bytí, dekoherence a kvantová kosmologie
Současná teoretická fyzika a oxfordská filozofie fyziky čelí fundamentální ontologické výzvě: dekonstrukci intuitivní iluze jediného, statického a klasicky determinovaného světa. Běžná empirická zkušenost lidského subjektu předkládá prostoročasovou mřížku 3 (prostorové rozměry) +1 (čas) jako primární, nepochybnou a soběstačnou ontologickou základnu, v níž se fyzikální fenomény odvíjejí podél jedinečné, lokálně redukovatelné trajektorie. Z hlediska rigorózní kvantové kosmologie a konceptuálního aparátu teorii univerzální vlnové funkce je však tato klasická samozřejmost pouhým epistemologickým artefaktem a vyfiltrovanou projekcí. Pod makroskopickým povrchem námi vnímané klasické reality se prostírá nesrovnatelně bohatší, před-časová a před-prostorová architektura všehobytí. Odhalení, že náš klasický časoprostor představuje pouze lokálně stabilizovanou, fázově potlačenou a nízkodimenzionální projekci hlubších kvantových korelačních struktur v Hilbertově prostoru, zásadním způsobem transformuje kosmologii, ontologii identity a teorii evoluce vědomého subjektu.
1.1 Krize klasické ontologie a Everettovské paradigma
Klasická ontologie, postavená na laplaceovském determinismu jediného vesmíru a lineární časové posloupnosti, definitivně selhává při konfrontaci s kvantově-mechanickou realitou superpozic a provázanosti. Tradiční (kodaňská) formulace kvantové teorie se pokoušela překlenout rozpor mezi lineárním vývojem Schrödingerovy rovnice a jednoznačností makroskopického pozorování zavržením časové unitarity a postulováním ne-unitárního, ad hoc „kolapsu vlnové funkce“.
Everettovské paradigma – formulované Hughem Everettem III roku 1957 a rozvinuté v moderní kvantové kosmologii kosmology, jako je Max Tegmark, či oxfordskými filozofy fyziky – tento nekonzistentní požadavek kolapsu plně eliminuje.
Everettova interpretace mnohosvětovosti (MWI) vychází z bezvýhradného přijetí univerzální vlnové funkce, jež podléhá výhradně přísně unitární Schrödingerově dynamice. Místo toho, aby fyzikální interakce vymazala nepozorované kvantové alternativy, dochází k neustálému, nelineárnímu štěpení větví reality. Svět, který obýváme, tak představuje pouze jediné trajektorní vlákno v gigantickém svazku everettovských alternativ. Prapůvodní celistvost reality spočívá v paralelní existenční realitě všech matematicky přípustných historických trajektorií.
V tomto kosmologickém generování alternativ je však nutné akcentovat klíčový ontologický fenomén: astronomické kosmické a everettovské plýtvání alternativami. Multivesmír ve svém inflačním a kvantovém rozpínání produkčním mechanismem negeneruje pouze variace na stabilní témata, ale nepředstavitelné množství chaotických, sterilních a degradačních větví. Drtivá většina těchto alternativ představuje ontologický „odpad“ – prostory bez jakýchkoli stabilních vazebných struktur, bez zpětných vazeb a bez možnosti evolučního pokračování. Pouze v nepatrném zlomku trajektorií vzniká prostředí umožňující nastartování složitějších organizačních procesů.
K tomu ode mne:
V této úvodní části jsou z velké většiny dnes již obecně uznávané poznatky. Budeme muset radikálně změnit naši představu o tom, v jakém světě žijeme. To se bezprostředně týká otázky smyslu bytí a našeho žití v něm, což je základ našich motivací. Tedy – pokud žijeme svůj život naplno. Proto nové poznatky, ke kterým fyzika a některé další vědy, s nimiž souvisí, přinesou patrně velmi brzo (tipuji do srpna 2028) zásadní poznatky, které podstatným způsobem ovlivní společenský vývoj, a to i na globální úrovni.
Určitým způsobem nové je zde zdůraznění toho, že multisvět (veškerenstvo či jak jinak to nazvat) „plýtvá alternativami“, a to nikoli jen jednoho typu, ale více typy. Dobře si zapamatujte formulaci „astronomické kosmické a everettovské plýtvání alternativami“ (já bych spíše hovořil o „kosmologickém“ než „astronomickém“ plýtvání, ale to není tak důležité). Rovněž tak bylo vhodnější hovořit o „více než exponenciálním“ místo „nelineárním“ štěpení reality. Prostě prapůvodem generovaná mnohost je nad naši představivost. Takto jsme to ještě před několika málo léty neviděli. A jak je uvedeno, drtivá většina z nich je „ontologický odpad“, „mrtvé alternativy“ či alternativy končící slepou uličkou. Jak uvidíme, že to má pro pochopení smyslu bytí a našeho žití v něm zásadní význam.
(Pokračování)