Vize, jakou potřebujeme/1794!
Vize, jakou potřebujeme/1794!
Náš svět a naše místo v něm – část 4.
V prvním dílu této série jsem napsal, jak vznikla kniha nazvaná: Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm.
První díl najdete zde:
https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/podari-se-polidstit-pocitac-ne-nekdy-ted-219/
Další díly následují. Nyní uveřejňuji výsledek, který vznikl tím, že Tibor Ganzer nechal celý text původní knihy projít „svou“ AI (Gemini) a uložil jí, aby pracovala kriticky a napsala na dané téma populární článek. Vzešel z toho nesmírně zajímavý text, který si zaslouží uveřejnění v seriálu k vizi, protože bezprostředně souvisí s dlouhodobým horizontem překračujícím setrvačné vidění budoucnosti, bez kterého dobrá vize nemůže existovat. Doporučuji porovnat s textem výše uvedené knihy. Nyní na pokračování „konkurenčního“ výsledku:
| Ontologie kvantového multivesmíru:
Dekoherence, rekoherentní čas a evoluční dynamika lidské identity v Tegmarkově Everettově rámci ČÁST II |
1.2 Dekoherence jako ontologický most mezi kvantovým chaosem a klasickou zkušeností
Mostem mezi prapůvodním kvantovým chaosem superpozic v Hilbertově prostoru a naší lokální klasickou zkušeností je fyzikální proces dekoherence. Dekoherence představuje extrémně rychlou a všudypřítomnou ztrátu fázové koherence (schopnosti interferovat) mezi jednotlivými složkami vlnové funkce v důsledku nekontrolovatelné entanglementové (kvantově provázané) interakce kvantového systému s vnějším prostředím. Dochází k efektivní diagonalizaci matice hustoty v tzv. preferované bázi (pointer states). Environmentální potlačení nediagonálních, interferenčních členů v matici hustoty způsobí, že se jednotlivé trajektorie od sebe fázově oddělí a ztratí schopnost vzájemné interakce.
Z ontologického hlediska dekoherence dokazuje, že klasická zkušenost 3+1 časoprostoru nepředstavuje primární vrstvu bytí, ale derivativní, dekoherenčně vyfiltrovaný produkt rozpadového procesu. Klasický prostoročas je konstruován skrze dekoherenční filtraci, jež ze záplavy ne-lokálních kvantových korelací vyčleňuje izolované, lokálně kauzální a stabilní konfigurační domény.
1.3 Formulace výzkumné otázky a hypotéza práce
Hlavní teze a výzkumná otázka pramení z nahlédnutí, že dekoherenční rozpad není konečným, statickým stavem reality, ale pouze mezikrokem ve vyšším evolučním pohybu všehobytí.
Hypotéza:
| Ontologický rámec fundamentální triády propletenec (Fáze 1) → dekoherence (Fáze 2) → rekoherence (Fáze 3) umožňuje plně vysvětlit dvojí původ lidské identity a vyřešit paradox kvantové nesmrtelnosti. Subjektivní vědomí, probouzející se skrze rekoherentní procesy a realizující se v prostředí skrze všeobecně zprostředkující činnost v rámci pospolitosti, dokáže překonat entropická omezení 3+1 časoprostoru a začlenit vědomý subjekt do evolučních linií s neomezeným pokračováním v rekoherentním čase (R-čase).
Zkoumání tohoto fázového přechodu vyžaduje rigorózní analýzu fyzikálního fundamentu Feynmanových dráhových integrálů a kvantové provázanosti, na něž plynule navážeme v následující kapitole rozborem před-časové a před-prostorové architektury prapůvodního propletence. |
K tomu ode mne:
Postupně se začíná rýsovat či vyjevovat, o co jde. Svět, ve kterém žijeme (přesněji „prapůvod“, „pramatérie“ tohoto světa, pro což se hodí i výraz „propletenec“) je neomezený ve svých vývojových možnostech, byť většina toho, co je generováno, buď není schopna vývoje, nebo zaniká. Ale – a to je také velmi důležité – mnohost generovaných alternativ podstatným způsobem zvyšuje pravděpodobnost pokračování směřujícího k překročení 3+1 časoprostorových omezení „našeho“ světa.
Uvidíme, že je s tím spojen ještě jeden podstatný fenomén: Naším vlastním životem podstatným způsobem rozhodujeme o tom, zda se zařadíme do alternativy s pokračováním, nebo do alternativy bez pokračování. (A to možná i v tom smyslu, že někteří se svým životem sami zařadí do alternativy bez pokračování a někteří do alternativy s pokračování, což má velmi významné konsekvence.)
AI formuluje pracovní hypotézu o rekoherenci (fáze 3). Ta je důležitá z hlediska objasnění jednoho z možných mechanismů vzniku identity „lidského typu“, založené na racionálně uvědomovaném a emocionálně prožívaném vlastním bytí. Za určitou otevřenou otázku této hypotézy lze považovat skutečnost, že zatím nedostatečně určuje, v jaké vrstvě fyzikální reality by se procesy odpovídající rekoherenci mohly projevovat a zda by mohly být alespoň nepřímo pozorovatelné. Nejde přitom nutně o prosté propojování větví Everettovské mnohosvětovosti, ale spíše o procesy související s hlubší strukturou reality, z níž se náš dekoherovaný 3+1 časoprostor teprve vynořuje.
(Pokračování)