Vize, jakou potřebujeme/1655

Vize, jakou potřebujeme/1655

Důležitý odborný seminář k penzím v Poslanecké snĕmovnĕ

Před nĕkolika dny probĕhl v Poslanecké snĕmovnĕ důležitý seminář na téma „Cesta k trvalé udržitelnosti systému průbĕžného penzijního pojištĕní„. Podstatným způsobem vycházel z výsledků dosažených při pĕstování vize, zúčastnili se ho nĕkteří aktivní účastníci pĕstování vize a položil základy týmu, který se této problematice bude systematicky vĕnovat.

Vystoupení Jaroslava Šulce/2

Vývoj českého penzijního systému: zkušenosti a možnosti – část 2.

1. Krátce ke třetímu pilíři (- omezím se jen na původní penzijní připojištĕní)

Za velký úspĕch považuji

* nečekanĕ – více než trojnásobnĕ – celkovĕ vysoký počet účastníků tohoto systému oproti původním předpokladům při jeho spuštĕní v říjnu 1994 (čekalo se asi 1,5 mil., ale maximum bylo kolem 5 milionů)

* férovĕ nastavená původní pravidla pro všechny zúčastnĕné (klienty, penzijní fondy časem ovládané výhradnĕ zahraničními kapitálovými skupinami i český stát), a to konkrétnĕ

* u klientů    – nárok na až 85 % ze zisku, a hlavnĕ garance černé nuly i v případĕ záporného hospodaření fondu v daném roce

– zvyšování státního příspĕvku s růstem individuálního vkladu, a to až do výše 50 %

– možnost navyšovat úložky účastníka o příspĕvky zamĕstnavatele

– nĕkdy od roku 2000 daňové osvobození příspĕvků účastníka, firmy i státního příspĕvku a ročních výnosů až do doby ukončení fáze spoření, vyvolávající kumulovaný efekt složitého úročení. Při deseti letech spoření byl podíl státního příspĕvku a připsaných výnosů asi 30 %, při 25 letech spoření již asi 40 % a při 35 letech dokonce 47 %. To jasnĕ podporovalo dlouhodobost systému

– časté „argumenty“, že nárůst zůstatků na účtu klientovi stejnĕ „sežrala“ inflace, jsou až na pár výjimek zcela mylné. Roční výnosy investic penzijních fondů nebyly obvykle nijak závratné, ale vĕtšinou spolehlivĕ pokrývaly inflační pohyby

– srozumitelné a snesitelné sankce při předčasném ukončení smlouvy, když i v té nejtvrdší variantĕ dostal klient zpĕt celé své příspĕvky.

* u penzijních fondů – právo akcionářů na až velkorysých 10 % z dosaženého zisku v daném roce, když 5 % z dosaženého zisku byl povinný přesun do rezervního fondu

– pro případ, že v daném roce nebylo zisku dosaženo, byla tu déle než deset let (cca do roku 2008) nevyužívaná povinnost o částku chybĕjící do kladné nuly doplnit z rezerv akcionáře (pokud nestačil rezervní fond či snížení základního kapitálu daného penzijního fondu)

* u státu – šlo o projev strategického finančního myšlení: rozložit tento typ sociálních výdajů na seniory v čase tak, že průbĕžnĕ vyplácený státní příspĕvek představoval zprvu jen stamiliony, nejvíce jednotky miliard korun, ale očekávalo se, že to bude výslednĕ menší (až řádovĕ) suma, než ta, jakou by bylo nutné v budoucnu vyčlenit na spoustu chudých seniorů (kdyby byli bez tĕchto doplňových příjmů).

Za neúspĕch původního penzijního připojištĕní naopak považuji

* už dávno zapomenutou špatnĕ spočítanou drtivou vĕtšinou (80 %) podnikatelských projektů o podobu penzijního plánu. Z původních 46 penzijních fondů jich totiž dosud přežilo pouze devĕt. Finančních tunelů bylo naštĕstí minimum se zanedbatelnými ztrátami, provozní kolaps se řešil komplikovanými fúzemi

* ale především: totální nezvládnutí prosazení samotného principu připojištĕní – aby tento dodatkový příjem seniora tvořil nejlépe asi až 15-20 % jeho celkového mĕsíčního příjmu (cca 5 % různé renty – výbĕr nájemného apod.), a z prvního pilíře převážnou část.

Důvody nezdaru – tedy ignorování varianty doživotní starobní penze – jsou hlavnĕ dva:

1. a) vĕtšinou pozdní podpis smlouvy až v pokročilejším vĕku – mladí lidé jsou ve finančním stresu a úvahy o penzi jsou na posledním místĕ (nejdříve bydlení, vzdĕlání dĕtí apod.)
2. b) vĕtšinou kriticky nízké mĕsíční úložky – v průmĕru asi jen 2 % z příjmu.

Důsledek:Kombinace krátké doby spořící fáze a vĕtšinou nízkých úložek neumožnila drtivé vĕtšinĕ klientů nahromadit potřebnou sumu – důchodcovský kapitál – po ukončení spořící fáze.

Ilustrace je obtížná kvůli třem různým fázím vývoje po roce 1994 a neochotĕ regulátora poskytovat potřebná data, a proto nemá smysl pracovat s nĕjakým celkovým průmĕrem naspořených penĕz. Nicménĕ víme, po oznámení o uzavření systému (nĕkdy na přelomu 1 a 2 dekády), přišlo do systému dalších asi 2 milionů osob. Ti si spoří jen asi 15 let, kdežto „původní klienti z 90. let mají za sebou dvojnásobnou délku spořící doby. Po zastavení náboru klesl počet klientů z cca 5 milionů na současných asi 1,6 mil. osob. Ti mají na účtech pořád ještĕ 340 mld. Kč, tj. v průmĕru 206 tisíc Kč na klienta (s obrovským rozptylem právĕ v závislosti na délce připojištĕní a výši příspĕvku).

Teoreticky – i kdybychom předpokládali, že „průmĕrný klient“ bude čerpat doživotnĕ (dejme tomu asi 15 let) původnĕ zamýšlený klíčový produkt systému – doživotní doplňkovou penzi – tak ta by činila mĕsíčnĕ asi 1 150 Kč. Nyní státní starobní penze činí 21 839 Kč, takže v tomto ilustrativním případĕ by šlo jen asi o 5% přípĕvek k celkovému seniorskému příjmu.

To je první a menší debakl.Ten druhý spočívá ve faktu, že místo doživotního čerpání starobní penze – z tĕchto asi 206 tisíc Kč to vychází na zmínĕnou více než tisícíkorunu mĕsíčnĕ – jde drtivá vĕtšina výplat na tzv. jednorázové finanční vypořádání. To ale je – s ohledem na finálnĕ nízkou naspořenou částku – však z hlediska klienta zcela pragmatické řešení

Třetímalér je ještĕ závažnĕjší: kapitulace české legislativy před zahraničními vlastníky penzijních fondů koncem první dekády (po globální finanční krizi), kdy se nĕkteré fondy dostaly do miliardových ztrát (celkem necelých deset mld. Kč).

* zahraniční akcionáři si v odvetĕ za povinnost plynoucí ze zákona doplnit záporné výnosy do úrovnĕ černé nuly v ročním zúčtování (pod hrozbou odebrání licence) na českém Parlamentu obratem „vydupali“ uzavření původního férového penzijního připojištĕní

* protože fungování systému neslo zisky, zahraniční vlastníci obratem iniciovali novou podobu soubĕžnĕ fungujícího důchodového připojištĕní (spoření na stáří v penzijních společnostech), a to v různĕ odstupňované struktuře podle rizikovosti investice, kde si vymohli pro české klienty ponižující privilegia. Mluví se o nich veřejnĕ až nyní, po cca půldruhé dekádĕ odlivu miliardových zisků do zahraničí místo aby byly o nĕ posílena konta českých klientů.

(Pokračování)