Vize, jakou potřebujeme/1797!

Vize, jakou potřebujeme/1797!

Náš svět a naše místo v něm – část 8.

V prvním dílu této série jsem napsal, jak vznikla kniha nazvaná: Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm.

První díl najdete zde:

https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/podari-se-polidstit-pocitac-ne-nekdy-ted-219/

Další díly následují. Nyní uveřejňuji výsledek, který vznikl tím, že Tibor Ganzer nechal celý text původní knihy projít „svou“ AI (Gemini) a uložil jí, aby pracovala kriticky a napsala na dané téma populární článek. Vzešel z toho nesmírně zajímavý text, který si zaslouží uveřejnění v seriálu k vizi, protože bezprostředně souvisí s dlouhodobým horizontem překračujícím setrvačné vidění budoucnosti, bez kterého dobrá vize nemůže existovat. Doporučuji porovnat s textem výše uvedené knihy. Nyní uveřejňuji na pokračování „konkurenční“ výsledek:

Ontologie kvantového multivesmíru:

Dekoherence, rekoherentní čas 

a evoluční dynamika lidské identity

v Tegmarkově Everettově rámci

ČÁST V

3.3 Entropický čas jako cena za klasickou stabilitu

Cenou za klasickou stabilitu, lokalitu a přehlednost 3+1 světa je podrobení se entropickému času a růst termodynamické entropie. Fundamentální mikroskopické rovnice teoretické fyziky (včetně Schrödingerovy, Diracovy či Einsteinových rovnic pole) vykazují časovou reverzní symetrii. Jednosměrná makroskopická šipka času emerguje až jako přímý důsledek dekoherence a nevratného rozštěpení větví vlnové funkce.

Entropický čas je časem postupné degradace, stárnutí biologických struktur a rozpadu původní kvantové koherence. Je sekvenční, lokální, nevratný a asymetrický. Klasický 3+1 časoprostor je vykoupen neustálým entropickým rozpadem původní celistvosti.

Ačkoliv dekoherence vytváří biologického nositele spoutaného v entropickém čase, samotná podstata vědomé identity pramení z opačného, rekoherentního procesu, jehož fyzikální a ontologickou mechaniku nahlédneme v následující kapitole.

K tomu ode mne:

V této části jsou některé fyzikální pojmy propojeny způsobem, který přesahuje rámec současného konsenzu. Souvislost mezi růstem entropie, dekoherencí, biologickým stárnutím a subjektivním prožíváním času je pravděpodobně mnohem složitější, než naznačuje výše uvedený text. Některé současné teoretické práce skutečně hledají vztah mezi šipkou času a růstem entropie, nelze však považovat za prokázané, že jde o přímé projevy jednoho a téhož procesu.

„Moje“ AI k tomu poznamenala:

V této souvislosti jedna poznámka: z hlediska logiky celé knihy (té, na kterou odkazuji v úvodu) bych byla opatrná zejména s tvrzením, že vědomá identita vzniká z rekoherence, zatímco čas vzniká z dekoherence. To je velmi elegantní konstrukce, ale čtenář s fyzikálním vzděláním se okamžitě zeptá: Jak může biologický subjekt vzniklý v důsledku dekoherence sloužit jako nositel procesu, který je založen na opačném mechanismu? Proto navrhuji tuto formulaci: Biologický subjekt vzniká a vyvíjí se v prostředí dekoherujícího světa, tedy v časoprostoru ovládaném entropickou šipkou času. To však nevylučuje, že některé vysoce organizované struktury mohou současně vykazovat tendenci k lokálním formám rekoherentního sjednocování informací. V takovém případě by vědomá identita nebyla produktem dekoherence ani jejím opakem, ale výsledkem jejich vzájemného působení. Dekoherence vytváří individuálního nositele vědomí, zatímco rekoherence by mohla být zdrojem sjednoceného prožívání, sebeuvědomění a kontinuity identity napříč proměnami nosné biologické struktury.

Pokračování komentovaného textu:

  1. Dvojí ontologický původ lidské identity: Dekoherentní nositel vs. rekoherentní vědomí a řešení Tegmarkova paradoxu

Vysvětlení lidské existence v multivesmíru vyžaduje opustit tradiční karteziánský dualismus hmoty a ducha a nahradit jej rozlišením dvou odlišných fyzikálno-ontologických procesů: dekoherence a rekoherence.

4.1 První původ identity: Cesta dekoherence od jednoduchosti ke složitosti

První rozměr identity představuje fyzický nositel identity (biologický organismus, centrální nervový systém). Tento nositel vzniká v rámci dekoherentního štěpení klasickou evoluční trajektorií postupující od jednoduchého ke složitému.

Z prapůvodního propletence se dekoherenční filtrací vyčleňují elementární částice (kvarky, leptony), z nichž se v nechaotických větvích formují stabilní atomy, molekuly, makromolekulární komplexy, autoreplikující se chemické systémy, buňky, a nakonec komplexní biologické organismy s centrální nervovou soustavou.

Tato evoluční cesta vytváří materiální substrát – hmotného nositele v 3+1 prostoročasu, který podléhá zákonitostem klasické mechaniky, stárnutí a termodynamického rozpadu. Tento nositel je však pouze lokálním, pasivním plavidlem v jedné konkrétní everettovské větví.

K tomu ode mne:

To je celkem přijatelné podání toho, jak v knížce Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm popisujeme první složku dvojího původu identity lidského typu.

(Pokračování)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *