Obecná pravidla tunelování v Čechách a na Moravě
Český národ se několikrát zapsal do světových dějin – např. K. Čapek je autorem slova robot. Málokdo asi ovšem tuší, že jsme počátkem 90. let obohatili mezinárodní ekonomický slovník o termín „tunnelling“ – česky tunelování (viz. odkaz na wikipedii pod článkem). Pojďme si ukázat jaká obecná pravidla musí být dodržena, aby činnost mohla být označena za úspěšné tunelování.
Ze všeho nejdřív je třeba rozlišit, kde k tunelování došlo. Snad každému je jasné, že obyčejný pan Novák těžko bude tunelovat svou firmu „Novák s.r.o.“. Třeba tím, že vypíše tendr na dodávku vozů, které pak nakoupí 2x dráž než bez tendru návštěvou přímo u prodejce. To není tunel, to je blbost. Správný tunel musí být, jak laskavý čtenář jistě tuší, do cizího. Tady je třeba se zmínit okrajově o bezpečnosti – ne každé tunelování cizího je ve výsledku bezpečné. Takový „Pirát z Prahy“ alias Viktor Kožený okradl konkrétní fyzické osoby (jak říkám konkrétní rodná čísla) a ti ho pak zasypali žalobami a trestními oznámeními. Pro odhad, jak to s ním dopadne, máme lidové přísloví, které říká – mnoho psů, zajícova smrt. Zatím je v drahé destinaci s výběhem cca 1km x 1km, a jak říkám zatím … Na to, že se dožije důchodu bych si nevsadil. Okrást konkrétní fyzické osoby, to je tedy ukázka fatálního pochybení. Ovšem i tady může být výjimka potvrzující pravidlo – vzpomeňte na jemnou práci v kauze TV NOVA. Majetek původně patřící do vlastnictví proradného kapitalisty Laudera přešel zcela zákonným způsobem do vlastnictví p. Železného za podmínky, že se panu Lauderovi vyplatí hodnota jeho bývalého majetku ze státního rozpočtu. Navíc se pan Železný stal senátorem. Tomu říkám mistrovská práce hodna zápisu do učebnice.
Naše země se ovšem může blýsknout několika typickými a navíc excelentními případy úspěšného tunelování, které by také měly být zapsány v učebnicích. Vzpomeňme dálnici na Moravu, Gripeny, Pandury, OpenCard a z budoucích třeba tzv. „Ekozakázka“. První pravidlo tedy logicky říká, že tunelovat lze jen to co mi nepatří, např. co mám pouze ve správě nebo nad čím mám díky politickému postavení určitou kontrolu. Ideální jsou veřejné finance ať už státní nebo městský rozpočet nebo aktuálně a pouze dočasně fondy EU, v nejhorším státní podnik. Budou-li okradeni např. akcionáři, podají žalobu, bude.-li oškubán daňový poplatník, nemůže udělat nic. Doufám, že první obecné pravidlo je všem jasné.
Pojďme k druhému pravidlu. Všichni instinktivně tuší, že pokud vtrhne někdo se zbraní na „benzinku“ nebo k přepážce banky a odnese si pár desítek tisíc Kč, nepůjde o tunel. To je loupežné přepadení alias „Elpaso“. Je to mj. dáno tím, že tunelování se vyplatí až u vyšších částek, kde je zajištěn podíl pro celý organizační štáb. Přijde-li tunelář např. za státním zástupcem s nabídkou podílu ve výši deset tisíc, skončí asi za „katrem“. Přijde-li s nabídkou podílu deset miliónů, odejde možná s papírem zastavujícím stíhání. Úplně nejideálnější je, když někdo z „party“ řídí státní zástupce nebo policii. Tam dotyční pracovníci dostanou doporučení pod pohrůžkou vyhazovu jak mají postupovat. Jsou-li s podřízenými potíže, tak se zruší celý útvar pod záminkou reorganizace. (Laskavý čtenář nechť vzpomene na rozprášení finanční policie Íčkem.) Zvědavci mohou položit otázku, co se stane s podílem původně určenému těmto podřízeným pracovníkům – odpověď : nevypaří se (platí zákon zachování hmoty), jen skončí u toho, kdo rozkazy svým podřízeným vydal. Pro toto druhé obecné pravidlo tedy platí, že tunel je třeba hledat tam, kde se vytváří jedna velká zakázka, případně se více menších zakázek koncentruje do jedné, zkrátka pro tunelování je důležité koncentrovat peníze jakýmkoliv způsobem do jednoho velkého balíku, aby byly jasné a dostatečně velké podíly pro každého zainteresovaného člena party.
Předposlední obecné pravidlo je nejdůležitější a pomocí něj čtenář může pochopit, proč českou korupci u pandurů vyšetřuje rakouská policie, korupci u gripenů dokázala britská policie, české konta ve Švýcarsku obstavuje švýcarská policie, jenom u nás je vše O.K. Je to pravidlo, které vypovídá o tom, jaké bezpečnostní předpisy je nutno dodržet pro získání ocenění „safe tunnelling“. Základem je, že o nevýhodné zakázce ~ smlouvě rozhoduje kolektivní orgán, např. představenstvo, nebo zastupitelstvo města ~ obce. Puntičkáři pak mohou trvat na tom, aby nevýhodnou smlouvu podepsal ten člen orgánu, který byl během hlasování proti (nesouhlasil, ale musel jako „statutár“ podepsat). Pokud puntičkář chybí, pak nezbývá než vydávat prohlášení typu : je to pod moji rozlišovací schopností, toho ustanovení jsem si nevšiml, mám rozbory dokládající, že nákup za dvojnásobnou cenu byl výhodný apod. Samozřejmostí je tak častý výskyt náhod, že by se snad měla přepracovat teorie pravděpodobnosti. V neposlední řadě je třeba mít ve štábu lidi napříč politickým spektrem. Jednak to zajistí svornost vlčí smečky, jednak to může přinést podíl na budoucím tunnellingu organizovaného politickými protivníky.
Poslední pravidlo říká kam s nimi – tedy jak přesunout původně ničí majetek ~ peníze na konkrétní účet, do konkrétního vlastnictví, zkrátka jak legalizovat výsledek tunnellingu. Amatéři si myslí, že nejčistší způsob je přes konzultační nebo poradenské služby (v případě OpenCard to trošku přehnali – na tyto služby šlo cca 60% z rozpočtu). Tahle varianta ovšem předpokládá mediálně nevděčnou platbu na účet firmy s oficiálně neznámými vlastníky. Historie jistě ukáže, že vítězství si zaslouží volba „nalezená krabice po zemřelém příbuzném“. Tohle nemá chybu – naopak je to vtipné.
Pokud se laskavému čtenáři napříč politickým spektrem nelíbí, že jím odvedené daně pomocí tunnellingu doputují na soukromá konta známých tváří, nechť si opakuje : Budou volby, ještě to nemáte jisté smetáci….
Slibovaný odkaz :
http://en.wikipedia.org/wiki/Tunneling_%28fraud%29
Licence článků: k volnému převzetí za účelem zveřejnění.