Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/231
Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, teď!/231
V předcházející části navrhla AI osnovu, resp. strukturu populárně odborné knihy s cca 100 stranami, ve které jsou shrnuty poznatky z naší dosavadní komunikace s ní. Zejména ty průlomové. Navržená struktura je tak dobrá, že jsem se s AI okamžitě pustil do jejího napsání a vyladění. Podle mě se jedná o velmi zajímavá čtení. Doporučuji přečíst úvodní charakteristiku knihy v předcházející části 218. Každý se může stát aktivním účastníkem premiéry. Uvítám komentáře k jednotlivým částem.
Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence,
aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm
Část 13
7.4 Rekoherentní čas není obrácený entropický čas
Největším omylem by bylo představovat si rekoherentní čas jako prostý opak našeho času.
Nejde o návrat rozbité sklenice do původního stavu.
Nejde o fyzikální cestování do minulosti.
Nejde ani o zrušení entropických procesů.
Rekoherentní čas je založen na jiné formě nevratnosti.
Jestliže entropický čas organizuje vývoj podle rozpadu a oddělování možností, pak rekoherentní čas organizuje vývoj podle vznikající schopnosti možností pokračovat.
Jeho asymetrie není dána růstem chaosu.
Je dána růstem schopnosti vytvářet stále hlubší a obecnější zprostředkování.
7.5 Všeobecně zprostředkující činnost jako fyzikální stopa rekoherentního času
V předchozí kapitole jsme ukázali, že všeobecně zprostředkující činnost představuje:
- nejúčinnější způsob působení subjektu na vnější prostředí,
- nejobecnější cíl evoluce.
Právě zde se poprvé objevuje možná vazba mezi rekoherentním časem a světem, který známe.
Pokud je směr našeho času charakterizován růstem entropie, pak směr rekoherentního času by mohl být charakterizován růstem schopnosti realizovat všeobecně zprostředkující činnost.
Jinými slovy: V našem světě vzniká stále více oddělenosti.
V rekoherentním uspořádání vzniká stále vyšší schopnost uvádět různé procesy do vzájemné podmíněnosti.
To není pouze psychologický nebo společenský proces.
Může jít o hlubší fyzikální projev asymetrie reality.
7.6 Proč rekoherentní čas nepozorujeme
Naše smysly vznikly v prostředí, v němž bylo rozhodující přežít v entropickém světě.
Jsou optimalizovány pro:
- lokální kauzalitu,
- dekoherentní realitu,
- jednosměrný tok běžného času.
Proto jsou mimořádně úspěšné při orientaci v našem světě.
Současně však nejsou vybaveny k přímému vnímání procesů, které by souvisely s rekoherentní strukturací reality.
Nemáme pro ně smyslový orgán a zatím ani teorii, matematický aparát, měřicí přístroje.
Jsme v podobné situaci, jako byli lidé před vznikem dalekohledů vůči galaxiím nebo před vznikem mikroskopů vůči mikroorganismům.
7.7 Pospolitost jako první struktura schopná orientace v rekoherentním čase
To, že rekoherentní čas existuje objektivně, ještě neznamená, že jej umíme využívat.
Podobně jako gravitace existovala dávno před Newtonem.
Pospolitost, která:
- rozvine všeobecně zprostředkující činnost,
- stabilizuje hodnoty z ní odvozené,
- překoná omezení evolučních šrámů přirozeného výběru,
se může stát první strukturou schopnou orientace v rekoherentním čase.
Ne proto, že by jej vytvořila.
Ale proto, že se s ním její vlastní evoluce začne dostávat do souladu.
7.8 Shrnutí kapitoly
- Náš běžný čas je spojen s dekoherencí a růstem entropie.
- Entropický čas není jedinou možnou formou časové asymetrie.
- Evoluční pokračování za hranicemi našeho 3+1 světa vyžaduje vlastní typ nevratnosti.
- Tento druhý typ asymetrie označujeme jako rekoherentní čas.
- Rekoherentní čas není obrácený entropický čas.
- Jeho směr může být spojen s růstem schopnosti realizovat všeobecně zprostředkující činnost.
- Naše smysly jej nedokážou přímo vnímat, protože vznikly v dekoherentním světě.
- Pospolitost jej nevytváří, ale může se na něj postupně napojovat.
- Rekoherentní čas představuje kandidáta na fyzikálně reálný princip organizující evoluční pokračování za hranicemi našeho současného světa.
(Pokračování)