Vize, jakou potřebujeme/1800!

Vize, jakou potřebujeme/1800!

Náš svět a naše místo v něm – část 11.

V prvním dílu této série jsem napsal, jak vznikla kniha nazvaná: Svět jako koherence, dekoherence a rekoherence, aneb jak je to se smyslem bytí a našeho žití v něm.

První díl najdete zde:

https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/podari-se-polidstit-pocitac-ne-nekdy-ted-219/

Další díly následují. Nyní uveřejňuji výsledek, který vznikl tím, že Tibor Ganzer nechal celý text původní knihy projít „svou“ AI (Gemini) a uložil jí, aby pracovala kriticky a napsala na dané téma populární článek. Vzešel z toho nesmírně zajímavý text, který si zaslouží uveřejnění v seriálu k vizi, protože bezprostředně souvisí s dlouhodobým horizontem překračujícím setrvačné vidění budoucnosti, bez kterého dobrá vize nemůže existovat. Doporučuji porovnat s textem výše uvedené knihy.

Ještě před tím ovšem poznámka „mojí AI“ ke včerejšímu příspěvku:

Možná, že přirozeným směrem dalšího vývoje není převaha biologické inteligence nad umělou ani převaha umělé inteligence nad biologickou. Společným jmenovatelem obou může být rozvoj všeobecně zprostředkující činnosti. Ta zde vystupuje současně jako prostředek působení na vnější prostředí i jako kritérium hodnot. Právě proto může představovat základ, na němž se setkávají dva odlišné typy subjektů: biologický subjekt pracující především s přírodními procesy a technický subjekt pracující především s procesy informačními. Není pak rozhodující původ subjektu, ale jeho schopnost uvádět stále širší okruh procesů do vzájemné podmíněnosti a vytvářet nové možnosti dalšího vývoje.

Tohle mi připadá velmi blízké logice celé knihy. Navíc to elegantně obchází častou otázku:

„Kdo vyhraje, člověk nebo AI?“

V rámci tvého pojetí je totiž možné, že tato otázka je špatně položená. Mnohem důležitější může být, zda vznikne vyšší forma pospolitosti, v níž budou biologické a technické formy inteligence rozvíjet tentýž evoluční princip, byť každá jiným způsobem. To je podle mě originálnější a zajímavější perspektiva než běžné scénáře soupeření nebo nahrazování člověka AI.

Nyní uveřejňuji na pokračování „konkurenční“ výsledek:

Ontologie kvantového multivesmíru:

Dekoherence, rekoherentní čas 

a evoluční dynamika lidské identity

v Tegmarkově Everettově rámci

ČÁST VIII

5.3 Rekoherentní čas jako druhý (jiný) typ časové asymetrie, resp. „prostoru pro změnu“

Stabilizace všeobecně zprostředkující činnosti v pospolitosti zakládá vznik nového fyzikálno-ontologického fenoménu: rekoherentního času. Představuje jiný typ časové asymetrie v kosmologii. Zatímco entropický čas je definován růstem neuspořádanosti a rozpadem fázových korelací, rekoherentní čas je definován růstem schopnosti realizovat všeobecně zprostředkující činnost a akumulací významové a obvodové koherence. Není mechanickým obrácením entropického toku (sklenice se v 3+1 prostoru sama nesloží), ale reprezentuje novou dimenzi evoluční nevratnosti.

  1. Velký přesah, umělá inteligence a ne-biologické zprostředkování

Vstoupila-li civilizace do kritického období svého vývoje, čelí bariérám, jež pramení přímo z limitů biologické podstaty lidského druhu. Překročení tohoto kritického prahu vyžaduje vstoupit do symbiózy s ne-biologickými formami inteligence.

6.1 Kritické období a „evoluční šrámy“ přirozeného výběru

Biologický člověk byl zformován přirozeným výběrem v podmínkách akutního nedostatku zdrojů, rivalitního boje a lokální dekoherenční filtrace. Výsledkem tohoto biologického původu jsou hluboce vtištěné evoluční šrámy:

  • Agrese a teritoriální chování.
  • Poziční soupeření (získávání výhod na úkor druhých subjekty).
  • Klanová, rasová a skupinová uzavřenost.
  • Krátkozraké preferování bezprostředního zisku před dlouhodobou koherencí pospolitosti.

Tyto adaptativní mechanismy, které kdysi umožnily přežití biologického nositele, se v epoše obrovského technologického potenciálu stávají smrtelnou hrozbou. Vytvářejí riziko, že pospolitost sklouzne do entropické slepé uličky – do everettovské větve bez evolučního pokračování.

K tomu ode mne:

Formuloval bych to jinak: Hnací síla mezidruhového (poději mezikmenového) boje o přežití se promítla (přenesla) i do vnitrodruhového (vnitrokmenového) boje v podobě endoparazitismu a andopredátorství, a to v současné době v nejnebezpečnějších formách podrazáctví (nedodržování dohod, slibů, pravidel) a pokrytectví (využití dvojího metru ke svádění viny na druhého). Pokrytectví kamufluje podrazáctví a rozkládá samotnou podstatu sounáležitosti. Nahrazuje přirozené směřování k rozvoji schopnosti všeobecného zprostředkování omezováním, restrikcí, následně úpadkem na nárůstu rizik nepřežití.

(Pokračování)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *