Jak do dopadne ve Francii? Macron jako Bonaparte?
Jak do dopadne ve Francii? Macron jako Bonaparte?
Má ty boží prostoto! – pomyslel jsem si, když jsem četl hodně naivní komentáře k dění ve Francii. Jako pamětník velmi nedávných Žlutých vest (kdy jsem komentoval, jak a proč to dopadne, jak to dopadlo), poměrně nedávných Nových levých (jejichž vzpoura vrcholila v srpnu 1968), i jako nepamětník (ač je to s podivem, nebyl jsem tehdy ještě na světě) toho, jak se Ludvík Bonaparte (neplést s Napoleonem) prodral k moci, dávám k zamyšlení srovnání dvou osob považovaných za autsajdry. Již zmíněného tehdy, na začátku dramatických událostí v roce 1848-1851 odepisovaného Ludvíka Bonaparta a některými dnes odepisovaného Emmanuela Macrona. Udělám to formou nekomentovaného výběru několika pasáží z Marxovy skvělé analýzy (má podobu dobře literárně zpracovaného děje, velký myslitel soutěžil nejen po obsahové ale i umělecké stránce s tím, jak tehdejší vývoj podal Victor Hugo). Jedná se o jeho Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta věnovaný rozboru revolučních a kontrarevolučních událostí v letech 1848 až 1851.
Celé najde zájemce ke stažení zde: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1852/18_brumaire/index.htm Vřele doporučují. Poučí, pobaví a mnohé i překvapí. Od svého textu odlišuji barvou, pro snazší orientaci v úvodu každé skupiny citací uvádím, ze které kapitoly jsou (online text není číslován):
Kapitola I.: Únor 1848 až prosinec 1851
Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se tak říkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, po druhé jako fraška…
Nestačí prohlásit, jako to dělají Francouzi, že jejich národ byl zaskočen. Národu a ženě se nepromíjí nestřežený okamžik, v němž je první namanuvší se dobrodruh může znásilnit….
Za červnových dnů se všechny třídy a všechny strany sjednotily ve straně pořádku proti proletářské třídě jakožto straně anarchie, socialismu, komunismu. „Zachránily“ společnost před „nepřáteli společnosti“. Vyhlásily za heslo ve svém vojsku vyznání staré společnosti: „Vlastnictví, rodina, náboženství, pořádek!“ a povzbuzovaly kontrarevoluční křižáckou výpravu výkřiky: „V tomto znamení zvítězíš!“ Od tohoto okamžiku, jakmile se některá z četných stran, které se pod tímto praporem srotily proti červnovým povstalcům, snaží ve svém vlastním třídním zájmu ovládnout revoluční bojiště, je poražena pod heslem: „Vlastnictví, rodina, náboženství, pořádek!“
Kapitola III.: Vzestup Ludvíka Bonaparta
Zde bych chtěl jen poznamenat, že Národní shromáždění postupovalo nepoliticky, když na delší dobu zmizelo ze scény a nechalo v čele republiky všem na očích jen jednu, byť žalostnou postavu Ludvíka Bonaparta, a to v době, kdy strana pořádku se k veřejnému skandálu rozpadla na své royalistické součásti s jejich navzájem nepřátelskými restauračními choutkami. Po každé, když o takových prázdninách umlkl ohlušující lomoz parlamentu a jeho tělo se rozplynulo v národě, stávalo se naprosto zřejmým, že pravé podobě republiky chybí už jen jedno: učinit jeho prázdniny permanentními a její heslo: „liberté, égalité, fraternité“ nahradit nedvojsmyslnými slovy: infanterie, kavalerie, artilerie!
Kapitola V.: Ústavodárné shromáždění vs. Bonaparte
- listopadu poslal Bonaparte Národnímu shromáždění poselství po americku rozvláčné, přecpané podrobnostmi, páchnoucí pořádkem, dychtící po smíření, ústavně rezignované, jednající o všem možném, jen ne o questions brûlantes [palčivých otázkách] dne. Jen tak jako mimochodem utrousil slova, že podle výslovných ustanovení ústavy disponuje armádou jedině prezident. Poselství končilo těmito slavnostními slovy: „Francie si žádá především klid… Já sám vázán přísahou budu se držet v úzkých hranicích, které mi předepisuje… Pokud jde o mne, jsem zvolen lidem a jedině jemu vděčím za svou moc, budu se proto vždy podřizovat jeho zákonně vyjádřené vůli… Až však budoucnost rozhodne jakkoli, snažme se dojit k do hodě, aby nikdy nerozhodovaly vášeň, překvapení nebo násilí o osudu velkého národa… Moje pozornost je především obrácena nikoli na to, kdo bude roku 1852 vládnout Francii, nýbrž na to, abych času, který mám k disposici, použil tak, aby přechodné období proběhlo bez rozčilování a poruch. S upřímností jsem před vámi otevřel své srdce, vy odpovíte na moji otevřenost svou důvěrou, na moji dobrou snahu svou součinností a ostatní obstará Bůh.“
Kapitola VI.: Bonapartovo vítězství
V čísle z 29. listopadu 1851 prohlašuje „Economist“ svým vlastním jménem: „Na všech evropských burzách je nyní prezident uznáván za stráž pořádku.“ Finanční aristokracie tedy odsuzovala parlamentní boj strany pořádku s exekutivní mocí jakožto rušení pořádku a oslavovala každé vítězství preidenta nad zdánlivě svými vlastními representanty jakožto vítězství pořádku. Finanční aristokracií je zde při tom nutno rozumět nejen velké účastníky státních půjček a spekulanty se státními papíry, jejichž zájem samozřejmě splývá se zájmem státní moci…
Nyní si představme francouzského měšťáka uprostřed této obchodní paniky s mozkem posedlým obchodem, mozkem na nějž neustále dotírají, jejž mučí a ohlušují pověsti o státních převratech a zavedení všeobecného hlasovacího práva boj mezi parlamentem a výkonnou mocí, intriky orleanistů a legitimistů, komunistická spiknutí v jižní Francii, domnělá jacquerie [selská povstání] v departementech Nièvre a Cher, reklama různých kandidátů prezidentství, dryáčnická hesla žurnálů, hrozby republikánů, že budou bránit ústavu a všeobecné hlasovací právo se zbraněmi v rukou, poselství emigrovavších hrdinů in partibus [v cizích krajích], předpovídající konec světa na druhou květnovou neděli 1852, a pak pochopíme, proč buržoa v tomto nepopsatelném, ohlušujícím zmatku fúze, revize, prorogace, konstituce, konspirace, koalice, emigrace, usurpace a revoluce vztekle křičí na svou parlamentní republiku: „Raději hrůzný konec než hrůzy bez konce!“…
Když Cromwell rozpouštěl Dlouhý parlament, odebral se sám do zasedací síně, vyňal své hodinky, aby parlament ani o minutu nepřežil stanovenou jím lhůtu, a vyprovodil každého jednotlivého člena parlamentu s posměšně humornými poznámkami. Napoleon, menší svého vzoru, odebral se 18. brumairu aspoň do Zákonodárného shromáždění a přečetl mu, byť sklíčeným hlasem jeho rozsudek smrti. Druhý Bonaparte, který měl ostatně ve svých rukou výkonnou moc docela jiného druhu než Cromwell nebo Napoleon, nehledal svůj vzor v análech světových dějin, nýbrž v análech Společnosti 10. prosince, v análech trestního soudnictví. Okradl Francouzskou banku o 25 milionů franků, koupil si za 1 milion generála Magnana, vojáky kus za 15 franků a kořalku, sešel se v noci tajně jako zloděj se svými kumpány, nařídil vloupat se do bytů nejnebezpečnějších parlamentních vůdců, dal vytáhnout Cavaignaca, Lamorici`era, Lefl^o, Changarniera, Charrase, Thierse, Baze atd. z postele, obsadit hlavní body Paříže, jakož i parlamentní budovu vojskem, a časně ráno na všech zdech vylepit dryáčnické plakáty, hlásající rozpuštění Národního shromáždění a Státní rady, znovuzavedení všeobecného hlasovacího práva a vyhlášení stavu obležení nad Seinským departementem.
Kapitola VII.: Shrnutí
Jestliže však svržení parlamentní republiky obsahuje v sobě v zárodku vítězství proletářské revoluce, tu jejím nejbližším zřejmým výsledkem bylo Bonapartovo vítězství nad parlamentem, vítězství výkonné moci nad zákonodárnou, vítězství moci bez fráze nad mocí fráze.
Potud poučné čtení z Marxe. Pro srovnání s tím, jak se události komentují dnes (používám text z Novinek.cz):
„Dnes večer všichni pociťujeme hněv a hanbu. Vidět takto vypleněné ulice našich měst je nesnesitelné. Jak mohou Francouzi něco takového Francii udělat,“ odsoudil francouzský prezident násilí v ulicích. „Nic to neospravedlňuje, nic to nevysvětluje, nic to neomlouvá,“ oznámil v projevu. – „Chci se zde velmi jasně vyjádřit ohledně výtržníků a všech, kteří se dopouštějí násilí. Budeme neústupní. Naslouchání a dialog neznamenají slabost ani beztrestnost,“ prohlásil dále. – Macron vyjádřil také podporu lidem, kteří byli při násilnostech zraněni, nebo byl poničen jejich majetek. „Někteří bránili své obchody a výlohy před zločinci sami. Chci jim říct, že v těchto těžkých chvílích na to nebudou sami,“ uvedl a dodal, že francouzská vláda jim poskytne pomoc.
„Jsem ministr vnitra a jsem zodpovědný za vše, co se děje,“ vysvětloval Laurent Nuňez důvody, proč podal prezidentovi svou rezignaci. „Systém, který jsme zavedli, byl na některých místech nerovnoměrný vůči počtu demonstrantů a účastníků běžných protestních průvodů, ale také vůči násilníkům, lupičům a ultralevicovým aktivistům, kteří protesty změnili,“ uvedl ministr. Přiznal, že v některých městech policie „ztratila kontrolu“ nad situací…
Macron uznal, že úřady podcenily přípravu, ale ministrovu rezignaci nepřijal. – „Prezident požádal ministra vnitra Laurenta Nuňeze, aby co nejdříve přijal nová opatření proti násilníkům,“ uvedl v prohlášení Elysejský palác a pokračoval: „Aby skoncoval s jevy, jako jsou barikády a rabování“. – Macron v pondělním prohlášení uvedl, že násilnostem předcházela „selhání v předvídání a zpravodajské činnosti“, což vedlo k nepokojům, ničení a vykrádání mnoha podniků, uvedl v pondělí Elysejský palác.
Místo závěru ode mě:
Kdepak selhání zpravodajské činností! Skvělá zpravodajská práce klestí cestu k totalitě vydávané za „záchranu Francie“.
Snad se někdy brzy dostanu k tomu, abych poukázal na odlišnosti dneška s tehdejší situací, Novými levými i Žlutými vestami. Pro předvídání toho, jak se budou události vyvíjet, velmi důležité.