Jak do dopadne ve Francii? Macron jako Bonaparte? (2. pokračování)
Jak do dopadne ve Francii? Macron jako Bonaparte? (2. pokračování)
Dva příspěvky, které jsem v uplynulých dnech věnoval dění v Francii, viz
https://www.svoboda-projevu.cz/autori/radimvalencik/jak-do-dopadne-ve-francii-macron-jako-bonaparte/
vzbudily značnou pozornost, přičemž odezvy byly souhlasné i nesouhlasné. Proto uveřejňuji výběr ze dvou významných příspěvků (shodou okolností oba jsou uveřejněny v Parlamentních listech), které odlišné pohledy svým způsobem reprezentují. Někteří čtenáři je sice četli, ale přímá konfrontace různých pohledů na tytéž události nepochybně přispěje k většímu zamyšlení.
První výběr přebírám z pera Miloše Poláka. Uveřejněný 20.10.2026 pod názvem „Dálnice pro Le Penovou.“ „Nejhorší rozhodnutí.“ Macrona pohřbili i vlastní. Přebírá zahraniční zdroje. Odepisuje Macrona a předpokládá jasné vitězství Le Penové. Od svého textu odlišuji barvou:
Nepokoje ve Francii neutichají a končící prezident Emmanuel Macron už nedokáže zemi uklidnit. Agentura Reuters napsala, že dnešní situace odhaluje agónii končícího prezidenta, který nemá ani politický kapitál, ani finanční prostředky, s jejichž pomocí by mohl situaci řešit. Dokonce ani jeho bývalí spojenci nyní nešetří ostrou kritikou na prezidentovu adresu. Zlobí se na něj, že fakticky pomáhá Marine Le Penové.
Nepokoje ve Francii odhalují „pomalou agónii“ závěrečných měsíců Macronova mandátu, napsala k dění pod Eiffelovou věží, ale i v celé zemi agentura Reuters. Prezident, který vládl v zemi od roku 2017 a musel se vyrovnat např. s hnutím Žlutých vest, už stávající vlnu chaosu podle všeho nezvládá utlumit.
„Situace odhaluje bezmoc lídra, který se snaží krotit společenský hněv, avšak disponuje jen minimálními finančními prostředky, zanedbatelným politickým kapitálem a stále křehčí kontrolou nad veřejným pořádkem,“ napsala agentura Reuters s tím, že stávající dění představuje pro Macrona možná tu největší společenskou a politickou výzvu. Výzvu, k jejímuž vyřešení nemá dost sil. „Nepokoje, které v sobotu zachvátily Francii a zanechaly za sebou vyrabované obchody, vypálené budovy a poničené veřejné instituce, představují pro Macrona v závěru jeho prezidentství možná tu nejvýbušnější výzvu: země žádá více od státu, který si již nemůže dovolit mnoho poskytnout.“
Dokonce i jeho bývalí spojenci nyní nešetří ostrou kritikou; současnou patovou situaci přičítají Macronovu rozhodnutí vyhlásit v roce 2024 předčasné parlamentní volby, což podkopalo jeho vlastní autoritu.
„Konec tohoto pětiletého období je pomalou agónií. Finanční agónií, zemědělskou agónií, bezpečnostní agónií… Prezident republiky ochromil zemi svým absurdním rozhodnutím o rozpuštění parlamentu v roce 2024. Bezpochyby nejhorší rozhodnutí Páté republiky. Doteď za to platíme a ještě jsme se splácením ani zdaleka neskončili,“ napsal na sociální síti X bývalý zákonodárce z Macronova tábora Loïc Kervran…
Záběry Macrona, jak v pátek večer – jen několik hodin před vypuknutím nepokojů – navštívil s manželkou Brigitte koncert Céline Dion, vyvolaly na sociálních sítích posměch. Pro kritiky se tak staly snadným symbolem, který má dokreslovat prezidentovo odtržení od reality.
Druhý výběr je z rozhovoru se Zdeňkem Zbořilem, který s legendárním politologem vedl Jaroslav Polanský. Uveřejnil jej pod názvem Jak se dělá státní převrat. Zbořil doporučuje k četbě a uveřejnil o den dříve 19.10.2026. Název rozhovoru říká vše – nikoli likvidace těch, kteří používají Macrona jako figurku, ale posílení stávající (globální) moci formou převratu, který proběhne více či méně skrytě. Též od svého textu odlišuji barvou:
Pamatuji si ale dobře studentské bouře v roce 1968. Znal jsem některé jejich protagonisty a obdivoval jsem jejich proměny od dnů, kdy bojovali proti establishmentu a byrokratickým strukturám, až po jejich účinkování v nejvyšších strukturách EU a citýrování prezidenta Václava Klause Danielem Cohn-Benditem na pražském Hradě.
Proto jsem zpočátku nevěnoval pozornost protestům středoškoláků, i když vím, že středoškolská studia mají ve Francii větší vážnost než u nás doma, a že maturita na francouzském lyceu bývala událostí, kterou žíla francouzská buržoazie jako velkou událostí.
To se v posledních několika letech díky bezbřehé migraci zásadně změnilo a Francouzi dnes doplácejí na krizi a rozpad svého koloniálního panství. Že však půjdou ve stopách Grety Thunberg a jejích patronů, by mne nenapadlo.
Dnes se můžeme domnívat, že ta válka středoškoláků mohla být zpočátku konfliktem generačním, ale od vypálení radnice v Limoges tato hra přestala být hrou. Od dob Velké francouzské revoluce jsou radnice symbolem práv a svobod občanů a často vidíme na malých městech malý gotický kostel a vedle něho budovu radnice věnčenou trikolorou. A protože se v odsuzování těchto událostí shodli tak rozdílní politici s tak rozdílným politickými zkušenostmi, musíme i my být ve svém posuzování těchto událostí vážnější.
Když jsme se dozvěděli, že na radnici v Limoges vtrhlo černě oděné maskované komando, které na místo dopravenými beranidly rozbíjelo okna a dveře a nakonec na několika místech radnici uvnitř zapálili, bylo jasné, že se nejedná o rozjařené adolescenty. Spíše jsme si vzpomněli na zapálení Říšského sněmu v Berlíně (1933) a na události, které po něm následovaly. Nejen proces s domnělými žháři, ale i Zmocňovací zákon, kterým se likvidovala zbytková demokracie v Německu a legalizovalo pronásledování komunistů a sociálních demokratů. Krátce poté vznikl koncentrační tábor Dachau, do kterého byli posíláni nejprve k převýchově, později na doživotí odpůrci nacistického režimu.
Proto nám nezbývá než se obávat, že nejen ve Francii, ale i v mnoha evropských zemích mohou vznikat na základě smyšlených hrozeb paramilitární skupiny schopné sloužit svým sponzorům. A že tomu tak může být i ve Francii, kde boj za lidská práva člověka a občana má také své jakobínské zlozvyky.
…pokud má někdo ve světě zájem o kanónenfutr, proč by nepoužil tradiční a ověřené způsoby, jak tuto neposlušnost zvládnout. Stačí k tomu jen ta stará Metternichova trojčlenka – armáda, policie a cenzura.
… nejen u nás, ale i ve Francii pracují desítka, možná i stovky organizací, které se považují za neziskové a jejich činnost se někdy podobá jen služebnosti státní moci. Je ale pravda, že na francouzském venkově jsou také vyznačeny jakési karanténní zóny pro výchovu a převýchovu vnější i vnitřní emigrace…
Je to s těmi celoevropskými autoritami opravdu složité. Někdy nás napadá, že se v takových souvislostech nejčastěji citují politici, kteří pocházejí ze zemí neblahé Mnichovské dohody. Nebyla to přece jen dohoda o odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu, ale také dohoda o budoucím tažení na Východ. Její signatáři vlastně také tehdy prokázali neschopnost bránit své zájmy nejen z vojensko-politických, ale i z ekonomických důvodů.
Myslíme si proto, že výměna evropských lídrů nebude sice teatrální, ale bude se muset odehrávat v zákulisí evropské politické scény. Jejím výsledkem bude hledání nových neosobností. S jedinou schopností velet a poslouchat rozkazy bez odmlouvání. Očekávaná vzpoura davů se konat nebude, spíš bychom doporučovali přečíst si znovu Malaparteho věčnou publikaci – Jak se dělá státní převrat. Po téměř sto letech se v této komparativní studii a reportáži dá stále najít něco poučného.